Otakar Svoboda strana 5 z 5

Slavia velkolepě podrtila v lize Zlín a s velkými ambicemi odjela do Sevilly. Domácí celek je v jejich lize 13., tak proč by to nemělo vyjít? Dostali šišku, to jsme viděli v přímém přenosu. Dost jednoznačnou. Kdyby Sevilla využila všechny šance a šlapala do toho až do konce, mohlo to zřejmě být i horší. Přesto to není žádná ostuda, řekl bych. Slavia už postupem do skupiny Ligy mistrů udělala velký krok. Pro sebe, jak by řekl možná Neil Armstrong. I pro své fanoušky, trvale trápené přerušovaným pohlavním stykem, kdy těsně před vyvrcholením zpravidla jejich mužstvo ucuklo. Jakoby se báli otěhotnět úspěchem v domácí lize nebo v pohárech, pokud dovolíte, abych pokračoval ve zvoleném příměru.

Kouzlo, Magic, pojmenoval Bruce Springsteen své nové album, které vychází v úterý, po pětileté odmlce od poslední desky s E-Street Bandem. A jako ozvěna úplných začátků nejspíš, protože první koncerty turné k novince zahráli Springsteenovi v Asbury Parku v New Jersey, v domácím prostředí (Bruce se nedaleko odtud narodil a místu věnoval svůj debut).

\"Vypadněte odsud, skončila jste nejen na tomhle festivalu ale v Praze vůbec, už si ani neškrtnete! A nemyslete si, tím to neskončilo, já si vás najdu a vyřídím si to s vámi!\" To prý křičel silně opilý ředitel festivalu Pražský podzim Pavel Špiroch na klavíristku Heléne Grimaud, která přijela do Prahy jako součást jednoho ze dvou prvotřídních koncertů letošního ročníku. Pohledná třicátnice patří dnes ke světové klavíristické špičce. V Praze měla hrát 5. Beethovena, kterého současně vydala u nejprestižnější světové značky Deutsche Grammophon. Se stejným orchestrem, se kterým přijela do Prahy. Staatskapelle Dresden, která je považována za jeden z pěti nejlepších evropských orchestrů. Návštěvníky zřejmě čekal velmi kvalitní zážitek. Koncert měla doplnit ve druhé půlce ještě charismatická Alpská symfonie Richarda Strausse.

Hned dvě světové pěvecké špičky si vybraly árie z oper Georga Friedericha Händela. Obě s doprovodem orchestrů využívajících a vyžívajících se v tzv. autentické interpretaci. Neboli hrajeme tak, jak to nejspíš hráli oni. Zvuk se nedochoval, zůstaly zápisy a informace, jak vypadaly tehdejší nástroje. To jen pro objasnění. Nad těmito osvícenými doprovody ční v prvním případě naše Magdalena Kožená a v druhém Brit Ian Bostridge. Oba výběry se protínají v jedné jediné árii - Scherza infida z opery Ariodante. Jinak sahají do skladeb jiných.

Dvě z našich výkladních skříní, fotbalový nároďák a Česká filharmonie, se ocitly ve stejné době prakticky bez vedení. Tedy, obě faktické vedoucí mají - u nároďáku je to Karel Brückner a u filharmonie Zdeněk Mácal. Oba muži vrcholného věku, kdy už ustrojení příliš nekoresponduje s akceptováním změn, obrátek a také kritiky zvenčí. Mácal je pod tlakem jaksi internějším. Určitá část množiny klasických hudebníků, kteří sedí v našem prvním orchestru, mu více či méně nápadně dává najevo lehké pohrdání. Má za sebou přece jen ne až tak zářnou sestavu těles, která řídil a filharmonie sama se cítí být jednou z těch nejlepších na světě. Tak se Mácal přece nemůže divit. Ostatně on svou situaci vyřešil. Sice poněkud přehnaným gestem, že tedy končí okamžitě, což u takové práce opravdu nejde. Ale vyřešil ji. A to navíc veřejnost o tlacích nic netušila, klasika ji příliš nezajímá. K přelití onoho hrnce trpělivosti stačily dvě opatrně kritické reflexe Mácalových řízení České filharmonie z počátku nové sezóny.

Možná do celé Evropy šel včerejší přímý přenos pohřbu Luciana Pavarottiho. Bulvár spekuluje, kdo a jak si rozdělí jeho mimořádný majetek. Mocný muž výrazného vzhledu a neobyčejného hlasu odešel. A zanechal po sobě dvě ženy a čtyři děti. A velký majetek. A především stále plynoucí dlouholetý přísun peněz z užití desítek a možná i stovek dochovaných záznamů jeho zpěvu. Je tedy opera a klasická hudba vůbec v krizi?

Popularita Radůzy v tak širokém záběru je vlastně obtížně pochopitelná. Nikoliv jednoduché popěvky, komorní projev, občas lehce dráždivé nástrojové posazy, to jsou ingredience, ze kterých se obecně vyvařuje tak nanejvýš v dobrých hospodách pro několik zasvěcených. Nikoliv v běžných restauracích. Radůza je prostě příjemný fenomén, který svého času nastartovala cena Andělů a od té doby se kupuje. Jsou zajímavá zákoutí běžného vkusu, kam obvykle dosáhnou jen naprosté hovadiny. Široký vkus, do kterého tu vstoupí Sting, tu Dan Bárta, tu Radůza. Díky za každý takový počin, díky za každý takový závan.

Na 1,5 milionu lidí přijde do 250 sálů největšího světového festivalu Fringe ve skotském Edinburghu. Letos to bude celkem 31.000 představení, na které se vystupující snaží během jednoho měsíce přilákat diváky. Ale hlavně recenzenty místního tisku, recenzenty zahraniční a jejich prostřednictvím pak i příslušné promotéry, protože o to jde. Upozornit na sebe, přilákat pozornost a získat kontrakty. Samotná účast na festivalu Fringe je nutně prodělečná. Účastníci si musí zaplatit pobyt, tedy dopravu, ubytování, stravu a navíc i pronájmy sálu. Zpět se jim vrátí jen šedesát procent z vybraného vstupného. Což vzhledem k povětšinou menší kapacitě a především obrovské konkurenci není vůbec rozhodující částka.

Do temné budoucnosti nás zavádí akurátně temná deska vedlejšího produktu depešáckého Alana Wildera nazvaného Recoil. Jeho novinka Subhuman by jen těžko mohla být lepší. Valící se rozsáhlé naléhavé skladby zcela výhradně ve spodních hladinách zvukového pole si občas zahrávají s ozvěnami nejlepšího Cpt. Beefhearta a zasahují od delty Mississippi a tamní speciality autentického blues, až k lehkému sférickému zpěvu ženskému.

Raul Midón je jméno, které bychom si měli zapamatovat. Už jeho debut z roku 2005 byl velmi dobrý. A novinka, která dorazí v polovině září a jmenuje se A World Within A World, je už výborná. Po vzoru Stevieho Wondera, kterému se asi podobá nejvíc (hudebně i bohužel tím, že nevidí), si ji celou prakticky nahrál a nazpíval sám. Obyčejné, lehce soulové, lehce popové, lehce jazzové, lehce folkové písničky. Disciplina, jak známo, nejobtížnější.

Některé časopisy dnes otiskly reklamu na Volvo. Automobily \"propaguje\" odulý Rom se zlatým řetězem a vyvaleným pupkem s tím, že \"Volvo, nic pro mě, zlato\". Nehorázná rasistická výsměšná reklama na luxusní, drahé a prestižní automobily. Jako že jsou jen pro bílou elitu, nejspíš to má znamenat. Volva jsou auta pro bohaté a náročné, auta, která mají svou image a vyvážejí se ze Švédska do celého světa. Jako stále ještě součást koncernu Ford. A tak si tak představuju, jak by taková reklama zabrala právě v USA. Takový nějaký tlustý, oválený černoch, lépe spíš negr, by podobná slova pronášel na stránkách amerických magazínů. Výsledek? Nejspíš pouliční demonstrace, násilnosti a totální devastace této značky.

Bú, dala by se označit reakce číšnice na náš slušný pozdrav v penzionu, kde jsme strávili týden dovolené. Přišla k našemu stolu, kde jsme chtěli posedět a dát si pití. Naivní rodina. Zachmuřená blondýna tedy na pozdrav neodpověděla, trhavě odebrala zbytky minulého stolování a poté se vrátila. Mrskla na stůl opět beze slova jídelní lístky. A zmizela.

Planeta země nazval svou novinku Prince. Vychází v pondělí 24. 7. a stojí za to. Po několika předchozích vylouhovaných pytlících tlejícího čajového odpadu se fakt nadechnul. Novinka je podstatně "obyčejnější", tedy písničková. Od rockových začátků, chvílemi připomínajících až hendrixovskou razanci, přes téměř popové balady až po jakousi ozvěnu toho, co Princeho nejvíc proslavilo. Jakoby odskokem k písničkám nasbíral novou invenci. Sice už ne tak osobïtou a zdaleka ne tak vybočující, zato ale poslechuhodnou.

Všimli jste si? V krátké době inspekce našla zkažené maso ve dvou projednách Delvity, kterou pomalu přebírá nový majitel. To je přece náhoda. Opět v řetězci, který opouští náš trh. Předtím to byl Meinl, vzpomínáte? Jak je to možné, že by právě tato nepoctivost vyhnala ty šidivé prodavače z našeho čistého a jinak bezchybného trhu? Tomu uvěřit lze jen obtížně. Spíš mě napadá jiná spekulace - že řetězce už ztratily zájem uplácet kontrolory. Kteří se jinak při vědomí své moci chodí kvalitně nabaštit a nakoupit si. Kteří jsou jinak zainteresováni, takže v těch fungujících prodejnách nic nenacházejí.

Sotva poodešla na okamžik Radůza, je tu další dívka s akordeonem. Na první kontakt zaměnitelná, při opakování naštěstí naprosto svá Jana Vébrová. 22letá zpěvačka, hráčka a autorka z Varnsdorfu. Název jejího debutu - Kykyry - ji zcela vystihuje. Kdáká a kokrhá své razantní písně s až beatnickými texty. Občas nesrozumitelně, podřizuje projev dravosti, jako kdyby zpívala nějakým cizím jazykem. Z omylu vás vyvede jasně artikulovanými výkřiky - Říkej ježiš, co děláš, vztah není buřtguláš - jinde - Kde sis kurva nechal zmenšit křídla pod sako - nebo o kousek výš - Takhle už mi nechoď domů celej od krve, šmejde. Ale pozor, není vulgární, jsou to jen výkřiky, takové, jaké známe ze dnů běžných.

Kvartet Kurta Ellinga, kvintet Davea Hollanda, kvartet Kennyho Garretta, kvintet Al Fostera a kvartet Stevea Colemana. Zástupci absolutní světové špičky se dvěma skutečnými esy v čele - nejlepším zpěvákem světa Kurtem Ellingem a nejlepším basákem téhož Davem Hollandem. Alespoň podle kritických anket z posledních let. A také podle poslechu jejich aktuálních i starších alb.

Chicago, kde sleduju Dny Prahy, kulturní akci, kterou připravil zdejší nedávno otevřený český konzulát, je městem Kurta Ellinga. Z jazzového pohledu ovšem. Chicagského rodáka, muže, který stojí nesporně na špici současného zpěvu v tomto žánru. Koupil jsem si jeho CD, vložil ho do přehrávače v autě a málem odletěl do vesmíru. Novinka Kurta Ellinga se jmenuje Nightmoves a je naprostou fantazií na téma jazzový zpěv doprovázený vynikající kapelou. Vlastně je to jednoduché, stačí vzít kolekci standardů, v jazzu velmi obvyklý postup, a nazpívat je \"jinak\".

Letos 20. února zemřel na leukémii saxofonista Michael Brecker. Krátce předtím, na konci loňského roku, stačil ještě nahrát poslední desku Pilgrimage. S vynikajícími hosty, letitými Breckerovými spoluhráči, kteří věděli, že to už bude naposled. Žádné rekviem, plnokrevnou nahrávku devíti Breckerových skladeb nahráli tihle výsostní muži. Pat Metheny, Herbie Hancock, Brad Mehldau, John Patitucci a Jack DeJohnette. A samozřejmě autor s nimi. Razantní skvělá rozlučka.

Jedno Björk nelze upřít. Je sama o sobě stylem. Její přístup k muzice je zcela odjinud. Samozřejmě z Islandu, ale nakolik ji ovlivnilo tamní podnebí, míra světlosti nebo izolace, lze odhadnout jen z dálky. Snad jen Kate Bush je souputnicí, i když z jiného směru. Stejně osobitá, vlastně nenapodobitelná, vynikající. Novinka Björk, nazvaná Volta, jen potvrzuje, kam až se lze vydat, pokud muzikantka má co říci. Záměrně říkám muzikantka, protože mám dlouhodobý pocit, že v moderní muzice především ženy táhnou hlavními figurami.

Je to, jak známo, malý zázrak. Mužstvo, které mělo být zrušeno a kterému navíc ukradl jméno jiný manšaft, se díky péči vlastních fanoušků nejen vrátilo, ale Bohemians 1905 jsou od nové sezóny hned v první lize. Klapzubovský princip tažení za jeden provaz stále platí. Úplně proti obrazu celé společnosti ukázala Bohemka a její fanoušci, že je to možné. Že stačí nadšení, minimální prostředky a maximální přízeň fanoušků a stane se zázrak.

Za týden 65letý Paul McCartney má evidentně dost sil. Vydává 30. album, stejně jako minule ho napsal a otextoval i nahrál prakticky sám. A nazval Memory Almost Full, paměť téměř zaplněna. Ano, vybíral z ní pečlivě a poskládal nejlepší postupy, které kdy načal.

Poslední magazín Lidových novin má titulní rozhovor s Jiřím Krampolem. Na první strany tisku se dostávají kuriozity, anomálie, bulvár se pomalu začíná přelévat a prolínat s takzvanými seriózními médii. A ten, koho povrchnost, plytkost, zbožnění nul a bádání v nedůležitostech nezajímá nebo přímo dráždí, začíná nemít šanci. Dostává se na úplný okraj společnosti. Nemají o něj jako o cílovou skupinu zájem nejen komerční média, ale pomalu ho ztrácejí i ta předurčená - veřejnoprávní.

Nechystám žádný žánrový posun, říkala nám Suzanne Vega před svým letošním koncertem ve Švandově divadle. Trochu mě to udivilo - chystala debut u jazzového labelu Blue Note. Stejně jako před časem třeba Van Morrison - ten ale pro tuhle značku připravil bluesovou nahrávku.

Asi se nepotkali a možná ani neprotnou. Pohybují se na opačných koncích současné hudby, a přesto je zde jistá podoba.