Bú, dala by se označit reakce číšnice na náš slušný pozdrav v penzionu, kde jsme strávili týden dovolené. Přišla k našemu stolu, kde jsme chtěli posedět a dát si pití. Naivní rodina. Zachmuřená blondýna tedy na pozdrav neodpověděla, trhavě odebrala zbytky minulého stolování a poté se vrátila. Mrskla na stůl opět beze slova jídelní lístky. A zmizela.
Bylo to na konci pobytu. Krátce předtím jsem platil šarmantní a velmi slušné paní vedoucí penzionu v Přední Výtoni. A chválil, hodně chválil. Penzion letos dostavěli, nešetřili na žádném detailu vybavení, vše na až nečekaně špičkové úrovni. S jedinou výjimkou, která je ovšem u nás tou nejobtížnější částí podnikání tohoto typu. Personálem, obsluhou.
Ta je stále typicky, řekněme, česká. Občané, znechucení svou pracovní náplní, svou frustraci dávají okázale najevo. Jakoby je to v jejich očích nějak povyšovalo, ospravedlňovalo. Víte, my jsme tady omylem, původně jsme chtěli pracovat na zcela jiných postech, a taky že bychom na ně měli, jakoby říkají. Obsluhují vás ti, kdo to vůbec nemají zapotřebí. Tak si moc nevyskakujte a buďte rádi, že vám vůbec něco doneseme. Co uklohníme v kuchyni. Pokud možno levně a rychle. Vy to stravte, dejte dýško a vypadněte, moc nás nebavíte.
A tenhle dojem si jistě neodnáším sám a ne jen z jednoho jinak ambiciozního penzionu. Celé Lipno jde rychle nahoru, úroveň ubytování je stále lepší, obchody už mají otevřeno i o víkendu, leckde se na vás usmívají. Ale těch, kdo převzali vyspělý postoj ke službám, těch, kteří vědí, že k němu patří slušnost, úsměv a kvalita, těch se výrazně nedostává.
Den předtím jsme jedli těsně za hranicemi, v Rakousku. Vynikající jídlo o velké porci a příjemná obsluha. V klasické místní hospodě. A v penzionu, kde jsme také strávili týden, byla slušná strava a ještě lepší obsluha.
Zřejmě nejdál je v přibližování se světu Český Krumlov - tamní hospody a kavárny nabízejí velmi slušnou kvalitu a velmi slušnou obsluhu. Navíc, nikde na vás nečíhají cetky, umolousaní obchodníci s umolousaným zbožím. A v hospodách se tak nějak nekouří. Byli jsme v tamní mé oblíbené, obložené cedulkami z první republiky. Sedělo tam několik Korejců, pár Rusů a Češi. Rodiny s dětmi, které by tam jinak nešly, kdyby se tam kouřilo. Odpověď na zbytečnou debatu ohledně zákazu kouření v hospodách. Samozřejmě, že by se vyplatil a samozřejmě, že by nakonec hospodám přinesl jen zisky. Ta výrazná většina nekuřáků by přišla a kuřáci by si prostě tu svou dali venku a nebo by si našli specializovaná místa. Jako v normálním světě. A až by jim v zimě třeba omrzly prsty pravé ruky a rty, třeba by s tím přestali. Jako v normálním světě. Ale on ten případný zákon stejně bude k ničemu. Jako ten silniční. Nebude, kdo by to kontroloval, policie je přetížená a číšníci se vás zastanou těžko. Vždyť to přece už vůbec není jejich práce.
A závěrem jednu malou poznámku k dennímu tisku - v úvahách nad současnou rolí Ruska v Hospodářských novinách padla i otázka, zda se máme Ruska bát. Jako Česká republika. A tu mě napadlo - co by dělala Evropská unie a NATO, kdyby nás například naši slovanští bratři opět anektovali? Zasáhl by někdo? (Přišel někdo na pomoc Estonsku v jejich malé válce s bývalými okupanty v krizi okolo pomníku ruského vojáka?) Nebo by zase někde zasedli velcí a usnesli se, že kvůli tak malé zemi přece… Co je proti tomu jedna příšerná číšnice v Přední Zadní?
