Otakar Svoboda strana 2 z 5

Sledování denního běhu života "řadových" interpretů tzv. vážné hudby je docela horor. Ať už mají nebo nemají místo v některém stabilním orchestru, chodí po kšeftech. Nic jiného jim nezbývá, žádný orchestr je nezaplatí tak, aby mohli v klidu žít. Tito vzdělaní a talentovaní lidé tak často neví dne ani hodiny. Čekají třeba volný víkend po prokoncertovaném týdnu a večer jim zavolá někdo odněkud a oni jdou. Váží si každé nabídky, každé možnosti. A tak třeba hrají Čtveráky nebo Malou noční (rozluštíte?), případně českou klasiku - Vltavu, Humoresku, Devátou - pro turisty. Umějí je většinou nazpaměť, a tak mohou jeden za druhého zaskočit.

Mladá fronta Dnes, tedy vlastně před Vánoci, nafotila a na první stranu dala české osobnosti roku 2008. A tady mě napadá, všimli jste si, jak se ten její polistopadový název totálně neujal? Jak sice ona z komunismu přelitá slova Mladá fronta jsou psána tenkou linkou a mravenčími písmeny a nad nimi se tyčí mohutné a sebejisté DNES ale tohle neohebné slovo prakticky vůbec nikdo nepoužívá? Maximálně MfD ale nejspíš pořád ono potupné původní sousloví. Někdy se prostě vyplatí o změně názvu popřemýšlet. A nabídnout lákavou alternativu. Stejně jako u loga, abychom do toho nemuseli zase rychle sahat. Jako nás to nesporně čeká u oněch čísel se střechou na obrazovce.

Do konce osmičkového roku zbývá deset dní. Skončil rok "osudových výročí", začíná rok Bohuslava Martinů. V té větě je obsažen celkový návrat k všednímu normálu. Osmičky zná každý, Martinů zajímá jen málokoho. Symbol doby, která dává přednost lehkým symbolům a zapomíná na důležité detaily.

Včera ráno jsem šel pro noviny a viděl pilné fízly, jak přičinlivě zakládali za stěrače aut lístečky. Lidé zoufale hledají parkovací místa blízko bydliště a využívají každé skuliny. Aby to neměli daleko domů, aby na svá auta viděli - alespoň pro ten pocit, že je mohou ohlídat. V noční době totiž titíž fízlové spí, aby ráno mohli vstát a pokutovat. Proč by společně s městskými částmi přemýšleli konstruktivně? Vyhovět, kde to jde. Tahle politika jim jde lépe a navíc vynáší. Kam ovšem ty peníze jdou, je mi záhadou.

Pat Metheny je podle nejnovější ankety čtenářů amerického jazzového časopisu Down Beat s převahou nejlepší kytarista světa. Na medailových pozicích se ostatně objevuje už léta. Pat Metheny natočil s polskými jazzmany a zpěvačkou a autorkou Annou Mariou Jopek nové album nazvané Upojenie, extáze. Desku spoluprodukoval, donesl vlastní skladby, podílel se na aranžích, ve všech skladbách hraje. Desku natočili v polských studiích. Jopek zpívá výhradně polsky. A nahrávka vyšla u světového labelu Nonesuch. Shrnuto - plnoprávná nahrávka světové hvězdy s muzikanty severních sousedů. A navíc výborná. O podobném úspěchu, zápisu, se české hudbě bohužel může jen zdát.

Nejde jen o to, že stárnoucí ucho, stejně jako další orgány, fatálně ztrácí schopnosti. Znáte ten zvuk na mobilu, který se pohybuje někde v oblasti vysokých tonů, při kterém si mladí zoufale ucpávají uši a starší zůstávají v klidu, protože jejich bubínky to už neberou? Nebo postesk některých muzikantů, naposled Michala Pavlíčka, kteří byli vystaveni v mládí neustálému rachotu a teď jim v uších nepřetržitě píská a bzučí? K zešílení, určitě.

Žádná výrazná politická nebo komerční persóna si nemůže dovolit chodit v nekvalitním oblečení. Patří to k dobrému vychování a i k prestiži. První muž Prahy prostě nemůže nosit hodinky Prim nebo některé textilní značky. Omegy jsou minimum. Ať se nám to líbí nebo ne. Druhá věc je, že z běžného primátorského platu, těsně pod 100 tisíc korun měsíčně, si prostě nemůže dovolit nakupovat u prvotřídních klenotníků breitlingy za 150. Třeba. A tak se Pavel Bém dostal do těžkého dilematu. Musí hrát skromného, protože není šlechtického ani jiného zámožného původu, a přitom si musí udržet "ksicht".

V pondělí jsme si mysleli, my starší, že se vrací 68. V úterý přišli dělníci z ČKD a naopak, nedorazily Lidové milice. Ve čtvrtek už bylo jasné, že jde o víc, než o lidskou tvář socialismu, i když si to možná Dubček na balkóně nemyslel. A pak přišla milionová Letná a komunismus padnul. Jsme si tehdy mysleli.

Přesná definice kýče ani neexistuje. Záleží také na vkusu každého z nás. Někomu takový pro jiného kýč promlouvá do duše, vhání slzy do očí, rozechvívá mráz po zádech jdoucí. Pro něj to samozřejmě kýč není, pak je to vrchol možného emocionálního naplnění. Jinému ovšem stejný výtvor způsobuje duševní křeče, rozbolí ho zuby a celý roztřesen utíká z kina, koncertu, výstavy, od televize.

I have a dream, tahle až nadužívaná věta Martina Luthera Kinga o snu o době, kdy barevní budou konečně rovnoprávní, došla po čtyřiceti letech naplnění. Novým prezidentem Spojených států se s velkou převahou stal demokrat Barack Obama.

S postupujícím věkem oceňuji dobrou kávu, nebo dobrý "kafe", chce se mi říct raději. Komunista tradici kaváren zničil stejně jako naše duše. Daleko více, než jsme si před lety dovedli představit. Stejně jako zase volíme levé strany, stejně pořád pijeme břečku, která se kávou jen nazývá.

V rodinném albu máme několik fotografií z roku 1933. Na jedné z nich je zachycen pohřební průvod, který tehdy šel za rakví mého dědy, Masarykova člověka, starosty Českých Budějovic, poslance a ředitele nemocnice. Zemřel významný muž jihočeského města a dostalo se mu oprávněných poct. Byl jsem na něj hrdý, ačkoliv za komunistů se o něm v Budějcích mlčelo.

Opět radostný a plodný týden. Ani obří požár na Výstavišti nezastavil tragédii ODS ve volbách. Země naše je teď oranžová a stačilo k tomu pitomých 30 korun za návštěvu u lékaře. Lídři, zahlceni počty v řádech milionů až miliard, nějak zapomněli, že většina lidí počítá úplně jinak. Trest za odtržení od reality. Vykládání balíků peněz na stůl a následná střelba, která postihla dvě z mafií, lid zdaleka nezajímá tolik, jako to, že nemají z čeho žít, že otáčí každou korunu, že pořád stoupá nájem, energie, ceny pojistek, poplatků, zdravotní i sociální pojištění a kdovíco ještě. Ti kluci z kouřových limuzín by zase měli poněkud vystoupit a zajít mezi lid. Už brzy to bude dvacet let, co padli komunisté, jakoby se nám podařilo zapomenout.

Dobré versus špatné zážitky 3 : 2. Tak by se z mého pohledu dal charakterizovat uplynulý týden. Především nová inscenace Divadla na Jezerce, Válka Roseových. Autor knižní předlohy filmu Warren Adler se k tématu vrátil a připravil divadelní hru, jejíž českou premiéru Divadlo na Jezerce uvedlo ve čtvrtek. Úskalí obsaženo už v záměru. Převést úspěšný a pro manželstvím ožehlé až kultovní film, navíc skvěle obsazený, do českého divadla. Premiérové publikum tleskalo snad dvacet minut. A určitě ne ze zdvořilosti. Protagonisté Roseovi, Michal Dlouhý a  Bára Kodetová, i právníci v podání Martina Preisse a Romana Štabrňáka  udělali z této české verze událost. Především manželé se nenechali zastrašit filmovými Roseovými Michaelem Douglasem a Kathleen Turner a sledovat je byla jedna velká radost. Michalu Dlouhému uvěříte každou kapku potu i záblesk nadhledu, Bára Kodetová je pak chladná a neúprosná a přitom naprosto chápete Rose, že ji pořád miluje.

Byla to zvláštní doba. Neděli co neděli dopoledne jsme chodili obchodovat s deskami. Těšili jsme se na to celý týden, žili v mezidobí úspěšnými nebo neúspěšnými obchody a mezitím, jaksi mimochodem, jsme chodili do práce, hospody, měli děti, rodiny, ženili se a rozváděli, podváděli nebo zůstávali sami. Ale nedělní dopoledne bylo konstantou. Pokud jsme byli v Praze, šlo se na burzu elpíček. Byla samozřejmě nelegální, komunistická policie ji pečlivě monitorovala a čas od času rozháněla. Přesné zadání policie jsem nikdy úplně nepochopil. Kdyby skutečně chtěli, mohli burzu zničit. Byla na veřejném místě, a to se vždy dalo ze všech stran obklíčit a lidem třeba desky i zabavit, cokoliv. Ale probíhalo to nějak tak chaoticky, najednou se odněkud objevilo něco fízlů, lidé se dali na úprk a podle razance zákroku byla pro ten den burza buď jen přerušená, nebo rozprášená.

Už příští pondělí dorazí do Prahy nové trio basáků jazzových - Stanley Clarke, Marcus Miller a Victor Wooten. Sdružených do superskupiny S.M.V. Především první dva byli u základů jazzfúze, Stanley Clarke nejviditelněji s Coreou a Marcus Miller se pak podepsal pod posledním vzepětím Milese Davise na Tutu, mj. Jejich trojbasí nemůže nebýt exhibicí, ale všichni muži se dokážou shodnout a relativně ukáznit. Jízda, kterou nejvíc oceníte na výborné aparatuře. Koncertu předchází jejich album, příznačně nazvané Thunder.

Tak prý nemělo smysl se před 70 lety bránit proti německé invazi. Našich milion vojáků by nestačilo a byli bychom označeni za viníky rozpoutání války. Vzpomínám, jak můj táta vždycky říkal, s jakou chutí by do toho boje bývali šli. Asi bychom tu dnes nebyli, sestava národa by byla úplně jiná. Ale možná křemenější a sebevědomější. Prý bychom v rámci poválečného uspořádání, usnesli se dále historici na svém zasedání, připadli do německého prostoru. Kdyby peripetie vývoje byly stejné a my bychom připadli do té západní části, nebylo by to lepší? V rámci EU bychom zase našli svou identitu a… Ale skutečný vývoj odhadnout nelze, žádná kdyby neplatí.

Dlouho se chystalo nové album polsko-kubánské dívky usazené v Česku, Yvonne Sanchez. Vlastně jako bonbonek připravovalo české vydavatelství desku jazzové zpěvačky, kterou znají převážně jen návštěvníci klubů. S předpokladem, že se bude lépe prodávat v Polsku, kde je jazz silnější a kam Yvonne zajíždí. Koukáme jako blázni, říkala mi v pátek zástupkyně té firmy, lidé si Yvonne kupují, až se deska cpe na vrchol prodejnosti!

Láska je jako Večernice, plující černou oblohou, náš život hoří jako svíce, mrtví milovat nemohou. Pokud si dobře pamatuju, tak zněl verš Josefa Kainara, který na své vynikající desce kdysi zpíval Vladimír Mišík. Tehdejší pop. I další domácí a světové hvězdy přinášely vrstevné, krásné písničky, plné nápadů, instrumentálních vyhraností. Všechno to začali Beatles, kterým se pak desítky a stovky dalších kapel snažily vyrovnat. Marně, jak se časem ukázalo.

Pěkně napříč, jakoby odspoda, projel Český národní symfonický orchestr Austrálii coby doprovod italského nevidomého tenora Andrey Bocelliho. Jmenovitě Brisbane, Sydney, Melbourne a Perth. Ne koncertními sály se nese zpěv Bocelliho, to by těch koncertů v každém městě muselo být tak deset, aby vyhověly zájmu publika. To za ním vyráží do místních sportovních hal s kapacitou tak okolo 15 až 20 tisíc diváků. Více či méně útulných, více či méně akusticky příznivých. Vše nahradí zvuk, zesílený jak u rockového koncertu.

Andrea Bocelli stojí na pódiu nehnutě. Orientaci mu zajišťuje mikrofon, kterého se občas přidrží. Na rozdíl od orientace mu ovšem dobrý zvuk a slyšitelnost zajišťuje neustále. Ostatně technici na tom pracují při sáhodlouhých zkouškách, kdy orchestr do úmoru přehrává pasáže z programu, který dobře zná. Bocelliho musí být slyšet především. Samozřejmě prostory sportovních hal pro více než deset tisíc diváků, kde se koncerty jeho aktuálního novozélandsko-australského turné odbývají, samotný zpěvák neuzpívá, ani kdyby to byl Pavarotti nebo Caruso. Ale Bocelli mikrofon prostě potřebuje. Jeho hlas je menší a užší, taková cestička po vrcholcích hor.

Český národní symfonický orchestr jede do Austrálie a na Nový Zéland, aby na turné doprovodil Andreu Bocelliho. A Česká televize, v tomto případě já, jede s nimi. První australský výjezd. Plný očekávání a nejistoty. Před námi je nějakých 30 hodin v letadle. Porce, kterou si snad ani nedovedu představit. Až doletíme - odletěli jsme v sobotu odpoledne do Frankfurtu, kde tuto zprávu píšu - tedy až doletíme, už se otevře nový týden. Tam je o deset hodin víc než u nás. Přiletíme v poledne jejich času, pro nás v noci. Na aklimatizaci a přizpůsobení se převrácenému režimu zbude den a už orchestr zasedne k první zkoušce. V novozélandském městě Auckland, tamní megapolis, která je počtem obyvatel zhruba rovna Praze.

Viděli jste ten nekonečný zahajovací ceremoniál OH v Pekingu? Dokonalý skoro až do poslední žárovky, přemetu, tahu obřím štětcem a úderem načepýřeného Lang Langa do klavíru? Zajímaly by mě pocity předsedy Českého olympijského výboru. I když ten bude teď nejspíš zahlcen sebezpytováním při odhalení peripetií jeho života v komunismu, na které tak rád zapomněl. A tak aspoň primátor Bém se určitě díval. Jaká by byla odpověď Prahy olympijské, pokud se tento bombastický trend udrží? Češi dali světu, pokud vím, ruchadlo, kontaktní čočky, slovo robot a Švejka. Krátkozraký umělý hrdina Haškova románu na novém Národním Košťál O2 Česká spořitelna RWE Škoda Auto ČEZ Plzeňský prazdroj Zentiva stadiónu rozorá meze?

Stačí se podívat na nové zprávy jednoho čteného serveru před několika minutami. Otvírák, neboli nejdůležitější zpráva, je o nějakém řezníkovi, co někoho rozřezal. A nebylo to prase. A jinak? Ten zabil toho, chodci umírají jak můry, motorkáři vyrážejí na silnice prakticky pro jistou smrt. Fascinace tragédiemi začíná ovládat tuzemská média pořád důrazněji. Čtenáři to zřejmě chtějí a média se snaží. Napříč bulvárem, seriózností, věcností i barvami dobíhají na poslední chvíli před uzávěrkou za pozůstalými, aby se jich investigativně zeptali, co tomu říkají. Že jim zemřel otec, utopila se dcera, bratr je bestiální vrah nebo manželka aspoň pořádně krade.