Žádná výrazná politická nebo komerční persóna si nemůže dovolit chodit v nekvalitním oblečení. Patří to k dobrému vychování a i k prestiži. První muž Prahy prostě nemůže nosit hodinky Prim nebo některé textilní značky. Omegy jsou minimum. Ať se nám to líbí nebo ne. Druhá věc je, že z běžného primátorského platu, těsně pod 100 tisíc korun měsíčně, si prostě nemůže dovolit nakupovat u prvotřídních klenotníků breitlingy za 150. Třeba. A tak se Pavel Bém dostal do těžkého dilematu. Musí hrát skromného, protože není šlechtického ani jiného zámožného původu, a přitom si musí udržet "ksicht".
Mladá fronta Dnes ho nachytala. „Sbírám hodinky, ale jen takové normální,“ tvrdil v rozhovoru. To by je ovšem nesměl při různých příležitostech vystrkovat ze saka. Z fotek vyčetli profesionálové přesné značky a MfD zveřejnila jejich ceny. Tedy těch hodinek. Klenotníci si nebyli jisti jen u dvou typů - u jedněch s logickým profesním pohrdáním zavrčeli - to budou nějaké obyčejné s japonským quartzovým strojkem. Nuže, mám celý život přesně takové. Střídám je rád a relativně často, ale jde o levné typy, nejvýš za pár tisíc. Jdou přesně, jak se nám dříve ani nezdálo, a měnit je můžu celkem v poklidu. Ty částky jsou únosné. Ale nejsem primátor, můžu si to dovolit, mít obyčejné hodinky. Potíž je v tom, že tahle funkce je placena tak špatně, že její nositel si nemůže vyskakovat. Zdánlivě bohulibé, politici se mají držet při zemi. Ve výsledku zhoubné - jste-li vrženi do rozporu - musím reprezentovat a nemám na to - logicky hledáte cesty, jak dilema vyřešit. Jaké jsou, se můžeme jen dohadovat.
Koncem týdne vyšel přehled nové organizace autobusové dopravy v části Prahy. S tím, že se zruší asi třetina autobusových linek a ty zbylé se zpřeházejí, takže do některých směrů bude nutno v rozporu s logikou přestupovat. Jistě i za větší peníze, neboť přestupné lístky jsou dražší, že. Nevím, koho to napadlo. Ale vím, že by se měl okamžitě uvěznit a nápad zarazit. Vždycky přece platilo, že linky mají své pevné trasy a člověk je víceméně znal zpaměti. Teď se v nich nevyzná nikdo, obávám se, že ani pracovníci DP, molochu to žravého. A cestující nebudou vědět, kudy kam. A nepomůže jim ani tento stupidní slogan dopravních informací Radiožurnálu. Komu to proboha slouží, panu řediteli? Kterému zřejmě nedošlo, že přehazovat televizní programy je daleko jednodušší?
Tak a trochu příjemné muziky závěrem. S novinkou se po letech přihlásila tmavá písničkářka Tracy Chapman. Vzpomínám si, jak jsem si kdesi v zahraničí v osmdesátých letech kupoval její debut jen podle obličeje na obalu. Působil důvěryhodně a navíc mi Tracy připomínala kdysi skvělou Joan Armatrading. Nezklamala mě ani tehdy, nezklamává mě ani teď. Její novinka Our Bright Future je nesmírně poklidná folková nepřikrášlená muzika s lehounkými doteky jazzu a blues. Krásná poklidná nahrávka.
Provokativní a ne na první poslech je novinka česká. Kapela Dva vydává desku Fonók. Charakterizovat tuhle nahrávku je velmi obtížné. Pseudofolklórní hravé hraní a zpívání mimojazykem nejblíže podobným maďarštině přináší strhující valbu písní, které by obstály mezi všemi autenticitami světa. Lépe než mluvit o desce, je si ji poslechnout. Tenhle projekt patří kamkoliv a může pocházet odkudkoliv. Je nadčasový a nadstátní. Je plně současný. Je mimořádný.
