Přesná definice kýče ani neexistuje. Záleží také na vkusu každého z nás. Někomu takový pro jiného kýč promlouvá do duše, vhání slzy do očí, rozechvívá mráz po zádech jdoucí. Pro něj to samozřejmě kýč není, pak je to vrchol možného emocionálního naplnění. Jinému ovšem stejný výtvor způsobuje duševní křeče, rozbolí ho zuby a celý roztřesen utíká z kina, koncertu, výstavy, od televize.
Shlédl jsem novinářskou projekci nového filmu Vladimíra Drhy Anglické jahody, který pojednává o době 21. srpna 68. Jedné z nejhorších etap moderní historie. A jen jsem zíral. Ona to byla celkem selanka. Vzorová rodina, kterou Drha vzdáleně napodobil onu špičkovou mozaiku postav a charakterů z Pelíšků, první den invaze prožívá celkem v klidu. Ze zapnuté televize promlouvají hlasy s informacemi o tom, co se stalo, rodina ji má ovšem jen jako kulisu k moudrým promluvám typu „tady máte tu lidskou tvář“ a čekání na telefon z OV KSČ, který má přinést instrukce, co teď. To staří. Mladí situaci od samého počátku zlehčují. Hlavní hrdina pak dokonce chrabrým sovětům koupí a dá pivo, a když najde jednoho z vojáků ukrytého na chatě přítelkyně, spolu mu za recitace ruských „stichů“ pomáhají k fiktivní emigraci.
Schematické chování v autentických kulisách vyžaduje dvě věci. Jednak si nesmíte pamatovat a nejlépe o té době nevědět vůbec nic a za druhé nesmíte klást žádné nároky na herecké výkony. Celku nepomůže ani dobře vybraná hudba a i ta původní, ústřední motiv Malčik moj, se navíc opakuje tak často, že ji můžete začít nesnášet stejně jako všechny sověty světa.
Kýčem par excellence je novinka Ohrožený druh, kterou tentokrát podepsal jen Michal Horáček. I nadále textuje, ale hudbu si prostě jen objednal nebo převzal. Tím ohroženým druhem jsou ženy a po úspěšném mustru minulých projektů i tentokrát zpívá řada interpretů. Výhradně ovšem ženských. Slzy únavného patosu nepřekryjí nedostatek hudebních nápadů nebo alespoň jejich náznaků. Vše jakoby korunuje a dokumentuje sám autor. Na portrétní fotografii se v bookletu Michal Horáček vystavil na lesklou plochu desky klavíru. V režném oděvu s příslušnou tužkou v ruce a bez obuvi leží opřen o lokty na břiše jak vnadná nymfa. Veselo k uzoufání praví jeden z veršů desky.
Závěrečným kýčem mého přehledu je novinka amerického vokální sextetu Take 6. Tito vynikající zpěváci a kazatelé se tentokrát vrhli na standardy jazzové. Svým typickým průzračným souzvukem plují po jejich vodách za hostování George Bensona, Jona Hendrixe, Ala Jarreaua nebo Aarona Nevilla. Přizvali i z autentické nahrávky vypreparovanou Ellu Fitzgerald. A protože řemeslo umějí všichni zúčastnění perfektně, vznikl sice podle mého názoru kýč, ale jako protimluv, mistrovský. Novinka Take 6 nazvaná The Standard prostě nesporně stojí za poslech. A navíc - Take 6 přijedou příští sobotu do Prahy.
Závěrem dovolte malou poznámku. Sledoval jsem včera první vyřazovací kolo třetí řady Stardance. Mám rád tuhle soutěž, především díky konferování dvojice Kostková - Eben. A v minulých řadách i díky až nečekaně výborným výkonům amatérských tanečníků. Ale z tohoto pohledu to byl včera smutek. Však také porota udělovala známky okolo 5, a to jistě s velkou mírou sebezapření. Většina zúčastněných hvězd více méně pózovala, více méně poblíž rytmu a profesionální partneři okolo nich lítali jak pověstně čamrdy. A tak nejspíš rozhodovaly sympatie a jiné aktivity „tanečníků“. Vypadl tedy Bohouš Josef, ačkoliv podle mě právě jeho tanečnice byla jednoznačně nejlepší. Snad se nám ti ostatní vybudí. Byla by škoda přijít o tak příjemný sobotní pořad.
