Otakar Svoboda strana 3 z 5

Ani se nedivím panu Brücknerovi, že vzal trenéra rakouské reprezentace. Pominu-li víc peněz, které tam dostane a horší mužstvo, které může jen pozdvihnout, Rakousko je prostě lepší místo k žití. Byl jsem poslední týden v Alpách a bydlel v malém penzionu kousek od Zell am See. Byli jsme skupina horských turistů a obsadili penzion celý. S polopenzí. Péče, úroveň a hlavně kvalita jídla, které jsme za naše peníze dostali, byly prostě vynikající. Paní domu vařila na aspoň jednu michelinskou nebo třeba barumskou (barnumskou?) hvězdičku. Tři chody k večeři nás přibíjely ke stolům po prochozeném dni a dávaly korunu prožitým momentům, navíc v aktuálním ne zrovna příjemném počasí. Přitom se spolu se svými dvěma dcerami - zde servírkami - neustále usmívaly a výsledkem byl pouze a jen dobrý dojem.

Vyprávěl mi nedávno kamarád, co se pohybuje okolo fotbalu, takovou zajímavou teorii. Náš fotbal prý řídí peníze. Ale ne tak, jak to známe z Ivánka, kamaráda. Úplatky kvůli výsledkům. Tahle hra je vyšší.

Znáte tu o americkém multimilionáři, kterého se přijdou ke kulatým narozeninám z novin zeptat, jak k bohatství přišel? Koupil jsem v zelenině kilo jablek po centu, pěkně je vyleštil a za rohem prodal po dvou centech. A šel jsem si pro další, říká bohatec. To je obdivuhodné, taková píle a vytrvalost, piští novinářka! Ale ne, dodává milionový jubilant, za týden mi umřela teta a všechny ty prachy mi odkázala!

Titulek ve vás asi nic moc nevyvolá. V letech, kdy byla slavná nejvíc, tedy před čtyřmi dekádami, se ještě celebrity nenazývaly křestními jmény, neříkalo se jim tak. Ne, že by to nebyly hvězdy, Waldu, Evu, Hanku, Karla, Helenu, Vaška a hlavně Martu jsme obdivovali až stádně. A ty písničky mi s odstupem připadají daleko zajímavější, nápaditější, dlouhodobější, prostě lepší, než ty dnešní. Asi je vám už jasné, že píšu o Martě Kubišové (a taky Matuškovi, Gottovi, Pilarové, Vondráčkové, Hegerové, Neckářovi…).

43. ročník festivalu ve Varech běží už nějak tak pokojně, vše je vyzkoušené, lidé sem jezdí, počasí je střídavé a sály narvané. Bylo by iluzí se domnívat, že zúčastněné filmy jsou jen výborné. To není v lidských silách, vždyť tak pět procent těch ročně natočených se dá do této kategorie zařadit. A festival musíte naplnit. Největším přínosem podobných přehlídek je podle mého možnost vidět snímky kinematografií, které by se žádný distributor jinak neodvážil vybrat.

Bylo to radostné Euro letos! Vyhrál jednoznačně útočný fotbal. A to nejen v podání nových mistrů Evropy, Španělů, ale i řady dalších mužstev - Holandska, Portugalska, Chorvatska, Turecka nebo občas excelentního Ruska. Obranáři naštěstí nepostoupili ze skupin. Dobrá zpráva pro všechny fanoušky a možné upozornění pro ty, kdo, slovy prý jednoho Američana, nehodlají koukat na sport pomalý, jako když tráva roste.

Viva La Vida, ať žije život, se jmenuje nové album britské kapely Coldplay. Muziky mimo ohnisko mého soustředěného zájmu. Ale vybloudit do okolního přísvitu se určitě vyplácí. Může to přinést příjemná překvapení. Jedním je určitě jmenovaná novinka. Poněkud už očekávanějším, když zjistíte, že ho spoluprodukoval a zvukovými krajinami doplnil Brian Eno. Producent a muzikant rukopisu dlouhodobě zajímavého. A Coldplay na své oslavě života znovu dokazují, jak právě tahle práce je důležitá. Poměrně jednoduché a přehledné nápady, stejně jako poměrně hezká holka, dostávají příslušným dotvořením a osobitostí punc nádhery. Pro mě jsou Coldplay na aktuálním albu velmi zajímaví a pozoruhodní.

Jedeme domů, a to tentokrát naprosto smolně. Selhala největší opora českého týmu, Petr Čech. Osobně dlouhodobě považuju za jeho velkou slabinu vybíhání a chytání vysokých centrů. Radši zůstává na čáře a jako pavouk vychytává, snad zázračně, útočící hráče. Ale rozměr branky přece jen přesahuje rozptyl jeho rukou. A v neděli se to ukázalo hned dvakrát - nejprve při stavu 2:1 nevyběhl na centr, který turecký hráč jen chybou neumístil v síť. No a pak přišla ta chyba školácká. Ne, že by se každý brankář nedopouštěl minel, ale taková u muže, jenž je považován za světovou snad i Jedničku? Je to nesporně velká postava našeho fotbalu, ale nadšení z jeho výkonů jsem nikdy zcela nesdílel. A dnes mi to nepřímo potvrdil.

Bylo to asi nejsmutnější Uvolněte se, prosím v historii. Vše začal moderátor vyřizováním účtů s bezvýznamným bulvárním časopisem. Odhadl bych, že většina diváků jeho talk-show nevěděla, o čem mluví. Podobné tiskoviny nečtou. Krause rozhořčil výpad plátku proti jeho rodině a celkem bez šarmu a nadhledu ho namydlil. Pokračování se dá očekávat - taková média nemají skrupulí a tak se zřejmě jeho čtenáři dočkají seriálu ostrých nepodložených výpadů proti rodině Krausově. V podobných případech je asi lepší ignorovat, protože vyhrát nelze.

V jednom z předchozích blogů jsem napsal cosi nekladného o České filharmonii. Strhla se lehká smršť anonymních útoků. Kdo jsem nebo spíš co nejsem, že chci rušit náš první orchestr, likvidátor, bezcenná nula a jiná podobně pochvalná hodnocení jsem sklidil. Marně jsem se snažil vysvětlit, že jde o můj osobní pohled zvenčí, že na mě Česká filharmonie působí jako věčně nespokojená parta několika hlasitců, kteří jakoby mluví za celý orchestr. A že ten se v posledních letech zviditelňuje pravidelnou snahou odvolat toho či onoho a ztrácí pozici ve světě hudby. Paradoxně.

Přes 6 tisíc diváků utichlo jak na klasickém recitálu. Museli se ztišit z euforického jekotu, ve který propukli, sotva ten muž s kytarou s prodřenou ozvučnicí přišel na pódium. Glen Hansard. Nová hvězda pop music.

Přišli jsme do hospody Don Pedro's vlastně náhodou. V New Yorku totiž zajdete tam, kde najdete místo k zaparkování. Tohle bylo v neděli v poledne na kraji Harlemu. Pod nájemnými levnými byty, ve kterých bydlí nemajetní, většinou Afroameričané.

Víte, po kolika kilometrech dálnice pojedete na cestě do Varšavy, pokud to vezmete přes Hradec Králové a Wroclaw? Po jednom. Doslova po jednom. My jsme tu chybu udělali, nechtělo se nám přes Ostravu, když jsme jeli točit kulturní dění v hlavním městě Polska. Polské silnice dávají razantně zapomenout na nespokojenost s těmi českými. Strašlivá je kvalita povrchu, drncáte často jak na rozbouřené bárce.

Podle bulváru kupují Supraphon manželé Eva a Vašek. Producenti uválené prefabrikované "muziky" pro masy se tak dostanou k archívu zajímavých nahrávek dlouhé minulosti. Těším se na všechny ty vyhrávky, které se bodrým manželům otevírají. Žádné nudné symfonie, koncerty, opery, či snad rockové nahrávky z české minulosti. Ale příjemné kompilace, kdy na jedné desce budou vedle sebe stát pokusy světových klasiků o zápis do historie a nevšední zpracování těch chytlavějších témat osvícenou dvojicí. Třeba Largo z Novosvětské, Humoreska, Malá noční hudba, Óda na radost, Stříhali dohola malého chlapečka nebo Listy důvěrné v úpravě pro klávesy casio s automatickým bubeníkem a lehce oslintlý zpěv. Taková příjemná dupárna ve stylu hudba je jen jedna. Ta naše. Jako je náš Supraphon. Letošní devastace kultury dostává další strhující rozměr.

"Tady musíte stále hodně opakovat, aby se to orchestr naučil. Jsem vůbec rád, když po několika hodinách můžu dělat frázování a další věci, protože velká část orchestru není připravena," říká o České filharmonii její poslední šéfdirigent Zdeněk Mácal v rozhovoru pro květnové vydání časopisu Harmonie. Srovnání s připraveností jiných orchestrů zde mimochodem vyznívá pro ČF tristně. A jakoby věděl, co přijde, dodává: "Stále si jenom stěžují a intrikují. Mají nejlepšího generálního ředitele, jakého vůbec tady můžou mít. Neznám lepšího. Přesto posílají dopisy, i anonymní, a stěžují si."

Žijeme v senzační zemi. Můžeme si dělat prakticky co chceme, a více méně se nám nic nestane. Můžeme klidně veřejně nadávat na kterékoliv etnikum, menšinu, prostě na každého, kdo nám leze na nervy. A nemusíme se bát, soudit nás nebudou. Tedy ti rozhodující. Můžeme klidně ošmatlávat malé holky, můžeme s nimi i obcovat, když se nám zachce. Tady už sice trochu narazíme, ale zas tak moc ne. Však on nás nějaký sokol vyseká. Můžeme si zajít do Národního divadla na premiéru úpravy Sněhové královny. Co se s tím Hans Christian natrápil, aby to mělo napětí, temno, aby z toho vyplývalo poselství, aby nás postrašil. Stačí pár škrtů a tentokrát nás z toho vyseká havran. Tedy postava havrana na jevišti, která se v divadelní verzi pitvoří a je hodně vtipná. Třeba když tak originálně paroduje prezidenta.

"Půjčíme vám půl milionu, bez ručitele, ihned. Budete splácet jen pár korun měsíčně."Podobně a ještě lákavěji zní stále se množící inzeráty v médiích. Už nějak zapomínají dodat, že tím splácením budete zatížení třeba sto let a celkově jim dáte například dvojnásobek. Dost velká část lidí v tu chvíli moc nepřemýšlí. Přece pár korun, to zvládnu! A teď hned si koupím… A pak, někdy po letech splácení, to už nejde. Celkem nic se nestane, jen po nějaké době dorazí exekutor a zabaví vám všechno, co jste si koupili, obstaví účty a až do konce života můžete žít o životním minimu. Ostatní připadne věřiteli a jemu. Však také počty exekucí stále stoupají a stejným tempem se zvyšují počet a výše lákavých nabídek. Že nejste takové hovado? Vidina snadného okamžitého zbohatnutí ovšem láká stále víc vašich spoluobčanů. Stejně jako sázení, kasina.

"Cenu získává Václav Moravec," zaznělo v oddělení osobnost publicistiky. Otázky Václava Moravce uspěly. A tím radost České televize skončila. Ostatní pobrali zástupci ostatních. Což vyvolává otázky jiné. Sezónní poryv, programová rozběhlost ČT, špatné zacílení, nebo se hlasující rekrutují převážně z řad sledovačů komerčních stanic? Odpovědi rád ponechám zasvěceným analytikům. A řešení tvůrcům a sestavovačům.

Nepela ji uměl líp, řekl Václav Neckář na Andělech na kompliment Richarda Krajča ohledně své roznožky, kterou mimochodem opravdu bývalý Dr. Dam Di Dam vystřihl obdivuhodně. Žádná ji líp neuměla, odpověděl Krajčo, který očividně nevěděl, kdo byl Nepela. Vůbec jeho výkon byl letos poněkud nejistý. V angličtině, kde vyslovoval Polis místo Polís, íemtý smajl místo ajemtý smajl a i ve vtipu, který letos nepředvedl prakticky vůbec. Navíc si osvojit podivnou manýru, neustále se dotýkal ramenou zpovídaných osobností. Ale to na Andělech zdaleka nebylo to nejhorší. Krajčo pořád zůstává velmi solidní jistotou a především výborným hercem i muzikantem.

Jack Nicholson je skvělý herec. Ne obličej, hrdina ženských snů (i když to určitě taky), figura. Je z rodu těch, kdo se mění s rolí, ne těch, kteří ve filmu nebo třeba na pódiu jsou vlastně jen sami za sebe. A že charisma má a zřejmě by mu stačilo je prostě používat! Možná jste neviděli jeho hlavní roli ve filmu Hoffa o slavném americkém odboráři. Změněn k nepoznání hrál skvěle tuhle zvláštní postavu. Stejně jako si vyhrával s Přeletem nebo v Čarodějkách.

Už Joe Cocker věděl, že pokud chce udělat úspěšnou coververzi, neboli novou podobu známé skladby, musí najít nový pohled. V ojedinělých případech dokonce nová verze může být úspěšnější než ta původní. Platí to pro jeho zpracování beatlesovské With A Little Help From My Friends, pak třeba pro Hendrixovo uchopení Dylanova Like A Rolling Stone nebo pro Ravelovu instrumentaci Mussorgského Obrázků z výstavy, pokud to za coververzi z dnešního pohledu lze označit.

O víkendu jsem strávil dva večery v pražských hospodách. Na setkáních, u kterých jsem výběr ovlivnit nemohl. Znamenalo to dvoje zcela smrduté oblečení, úpornou následnou očistu plic a celkově velmi špatný pocit. Zhruba polovina přítomných kouřila. Ta druhá se zpočátku cukala, potom se snažila najít úkryt a nakonec rezignovala. Kuřáky samozřejmě ani náhodou nenapadlo, že by měli brát ohled. Zvesela hulili jednu za druhou, často s cigárem přímo u vašeho obličeje, protože přece k pivu, vínu, kafi, panáku, doplňte si sami, se cígo hodí! Nesnáším zoufalé argumenty kuřáků, že zákaz kouření v hospodách je omezováním jejich svobody. Je to hloupé a jejich obecné inteligence nehodné. Už ani v Německu nebo Francii se nekouří, hospody jsou plné těch, kteří by tam jinak nešli, a kuřáci postávají venku, když už si nemohou pomoct. A nebo jdou do barů, kde to povoleno je. Zajímalo by mě, kolik a komu asi nacpou tabákové koncerny, že se to u nás tak dlouho táhne a pořád se k ničemu nedospělo.

Dobrou taktiku vymyslel trenér hokejové Sparty Výborný v uplynulých sezónách. A vlastně dost logickou, vzhledem k nesmyslnému systému ligy. V základní části se v pohodě kliďánko držet v oblasti postupujících do play off a pak udeřit. Vyšlo to dvakrát - loni a předloni. Přiznám se, že jsem podlehnul iluzi, že už to tak bude pořád. Usmíval jsem se nad lišáckými výkony lažírující Sparty, která základní část doplácala daleko za vedoucím klubem, Českými Budějovicemi. A dostala Liberec, se kterým si poradila už loni.

Návrat Jaroslava Duška na lví pódium byl šťastný. Umírněný, tradičně pohotový a bez tzv. vnitřního humoru, tedy vyhrávek, kterým se smějí jen zasvěcení. A dokonce s lehkým rock´n´rollem naživo. Nápadité bylo i samotné oceňování – nominovaní vyhlašovali i předávali ceny sami a vše se vesměs obešlo bez přílišných projevů. Ne, že by dvouhodinový ceremoniál neměl hluchá místa, ale oproti minulým letům jich výrazně ubylo. A tak snad jedině člověku nepříjemně mrazilo, když si ani Dušek neodpustil vtípky na úkor francouzských přebírajících. V češtině glosoval jejich francouzštinu, takže se sál občas smál a oni nemohli tušit, čemu.