Jack Nicholson je skvělý herec. Ne obličej, hrdina ženských snů (i když to určitě taky), figura. Je z rodu těch, kdo se mění s rolí, ne těch, kteří ve filmu nebo třeba na pódiu jsou vlastně jen sami za sebe. A že charisma má a zřejmě by mu stačilo je prostě používat! Možná jste neviděli jeho hlavní roli ve filmu Hoffa o slavném americkém odboráři. Změněn k nepoznání hrál skvěle tuhle zvláštní postavu. Stejně jako si vyhrával s Přeletem nebo v Čarodějkách.
Ucho Svobody: O Schmidtovi, ale taky R.E.M.
Mezi naprosto špičkové postavy jím vytvořené patří nenápadný pojišťovák na odchodu do penze, Schmidt. Dávali ten film včera večer na Jedničce, jak se teď progresivně říká ČT1. A řekl bych, že to byl program přesně odpovídající profilu naší, tedy ČT. Že je Alexander Payne vynikající režisér, víme třeba i díky Bokovce. A že se na Schmidtovi vyřádil, je zřejmé. Stejně jako Jack Nicholson. Už první tiché záběry z prázdné kanceláře a snad zejména pak seznámení s jeho filmovou manželkou, naondulovanou, běžnou, nezajímavou šedesátnicí, dávaly tušit, že to nepůjde normálně.
Film mohl vlastně se všemi předpoklady nudit. Nic moc se neděje, Schmidt prožívá to, co nespočetní senioři před, okolo i po něm. Perfektně vypracované figurky maloměstského ražení, které nás jakoby ujišťují, že buranství a přízemnost neznají hranic ani ekonomických teritorií. Určitě i vy jste se dusili neblahými pocity při pohledu na nápadníka a později manžela Schmidtovy dcery. Do doby, než vám došlo, že ona si ho prostě zasloužila a vysloužila. (Příslušnou slabiku si u další varianty těchto příbuzných slov dodejte příp. sami.)
Téměř nikdy nesklouzne vynikající studie průměrnosti, film O Schmidtovi, do oblasti banalit. Pokud říkám téměř, míním dvě malé výjimky: až prvoplánový nepořádek ve Schmidtově bytě po úmrtí manželky a trochu sladkobolný konec. Nicméně, v záplavě průměrnosti, kterou současná kinematografie většinou představuje, je právě tento film jednou velkou radostí. Díky za jeho zařazení právě na sobotní večer, nikoli na přelom nedělně-pondělní půlnoci. Odvážný krok, sám jsem zvědav, jaká byla sledovanost.
V hudbě se objevují dvě razantní novinky. Jednak dlouho očekávaná novinka kapely R.E.M. s názvem Accelerate, která vychází na Apríla. Po prvním náslechu si dovoluji soudit, že R.E.M. plavou v řece známé. A stejně jako stejné pivo, auto, čokoláda nebo s dovolením partnerka (partner) po čase mohou nudit, jakoby to hrozilo i jim. Což nic nemění na tom, že jejich koncert 17. srpna v Praze bude jistě vyprodán v mžiku.
No a nová, živá nahrávka tria Brada Mehldaua, natočená loni v říjnu v newyorském klubu Village Vanguard. (www.bradmehldau.com) Samé dlouhé, nádherně pronotované skladby povětšinou leaderovy. Vrcholná ukázka současného jazzového hraní, tak bohužel vzdálená většině toho, co můžeme slýchat u nás. Pozoruhodné.
Nebyl to špatný týden.
