Dobrou taktiku vymyslel trenér hokejové Sparty Výborný v uplynulých sezónách. A vlastně dost logickou, vzhledem k nesmyslnému systému ligy. V základní části se v pohodě kliďánko držet v oblasti postupujících do play off a pak udeřit. Vyšlo to dvakrát - loni a předloni. Přiznám se, že jsem podlehnul iluzi, že už to tak bude pořád. Usmíval jsem se nad lišáckými výkony lažírující Sparty, která základní část doplácala daleko za vedoucím klubem, Českými Budějovicemi. A dostala Liberec, se kterým si poradila už loni.
No, napoprvé to nevyšlo, brankář Duba byl přece nemocný. Podruhé už jsem mu v duchu posílal všechny aspiriny světa a potřetí jen zíral. Duba neduba, Sparta zase prohrála. Vše bylo dovršeno už ve čtvrtém utkání. Sparta vypadla ostudně 0:4 na zápasy a je po taktice. Tedy, ještě letos trenérům vyšla - celou sezónu měli klid, nikdo je neměnil, oni přece vědí, jak na to. Ke smutku všech sparťanů, nevěděli tentokrát. Škoda, bylo fajn chodit do plné Sportovní haly, nebo jak se ta stará hokejová místnost jmenuje a sledovat závěrečné vítězné tažení.
Co bude dál, nevím. Ale je jisté, že jedna éra, jedna taktika, jeden pohled na ligu skončil. Napříště už se lažírovat nebude. Všechna čest Liberci a zřejmě i Budějovicím. A Slávii. Za celoroční výkony si závěrečné bitvy vlastně zaslouží.
Nerad používám systém, tak oblíbený u řady českých novinářů. Ve svém listě pěkně namydlí chyby těch ostatních. Tedy chyby podle jejich názorů, v takových případech výrazně odlišných od namydlených. Bez nějaké šance na nápravu, reakce vždycky bude otištěna tak nějak bokem a často může znamenat jen mírný oblouček k dalšímu smeči. K danému médiu má kmenový přístup jednodušší a žádná redakce se nebude tématem zabývat víc než třikrát - akce-reakce a závěrečná smrtící reakce. Proto své výhrady řešívám osobními maily. Přijde mi to taky čistější a slušnější.
Ale tentokrát mi to nedá. Musím reagovat na dva výpady. První Miloše Čermáka proti Václavu Havlovi v posledním čísle Reflexu. Havla tvrdě osočuje, že podpásově velmi často napadá svého nástupce Klause. A razantně smetl údajný Havlův výrok, který uveřejnil Týden, kde Václav Havel použil basketbal jako příměr pro ideu sobectví, že jako nenápadný dribling a následný únik ostatním je v obou případech symptomem. A podle Miloše Čermáka jde ovšem o jasný Havlův útok na Klause. Ten přece má rád basketbal! Děsím se chvíle, kdy se bývalý prezident otře o miliónová pera, osmičková audi, lyže Head nebo klimatologické změny. Při vší úctě, pane Čermáku, nezaslepila vás láska k současnému prezidentu a zřejmá nechuť k bývalému přespříliš? Neztratil jste trochu soudnost?
A pak se musím ohradit proti výpadu redaktora Lidových novin Ondřeje Austa. Že prý jsme v týmu kulturní redakce ČT zase perlili. Šlo o příspěvek v minulé 168 o Oscarech a Lvech. Aust napadl, že jsme se prý nemístně chlubili exklusivitou při zachycení nástupu Markéty Irglové a Glena Hansarda na loňském festivalu Sundance. Každé médium usilovně zviditelňuje jakoukoliv exklusivitu, která je v dnešní intermediální době čím dál obtížnější, ne? A dále, že bylo nefér použít názor architekta Kaplického v souvislosti se snahou českých novinářů zabránit nominaci písně z filmu Once na Grammy. Ten řekl něco v tom smyslu, že u nás se světový úspěch neodpouští. Není to známá česká vlastnost, nebyl to právě tento případ, když marné snažení našich investigativců mocná Akademie a především lobby ostatních nominovaných nevzaly vážně?
Nevím, kdo to tady perlí, vážený pane Auste.
Závěrem pak dvě pozitivní upozornění na zajímavé nahrávky.
Vynikající americký bluesman Otis Taylor vydává novinku s názvem Recapturing the Banjo, znovuobjevení banja, ve volném překladu. A skutečně - úspěšně se snaží o rehabilitaci tohoto nástroje, který vídáme v countryových rukách tak často otírat koleje, vzdávat čest odlétající vlajce či opěvovat Felíny. Za pomoci standardů a vlastních skladeb namíchal Taylor desku plnou hostů a výborných skladeb. Minimalisticky rozvíjí jednotlivá témata za pomoci Keb´Moa´, Alvina Youngblooda Harta či své dcery Cassie. Až někam k břehům Západní Afriky vás doveze tenhle pomalý, rozvážný a pevný člun, k místům, kde se banjo narodilo. (www.otistaylor.com) Časopis Down Beat se při hodnocení této nahrávky odvázal naprosto - přidělil 5 hvězdiček, což činí tak 5x ročně.
Ne tak dávno vyšly dvě zajímavé desky - u té jedné vybrali muzikanti současného big bandu Counta Basieho hlas Raye Charlese a podehráli ho znovu, dravě a současně. A podobně nesmírně citlivě a jemně přistoupili Londýnští symfonikové k původní nahrávce Elly Fitzgerald. Do třetice tenhle úspěšný a vynikající recept uplatnil český sextet, nazvaný příležitostně Evaband. Podehráli hlas Evy Olmerové - její poslední nahrávky z počátku 9. dekády. A nahráli nové základy s takovou chutí, razancí a citem, že jde podle mě o nesporně nejlepší nahrávku téhle české Elly. A pokud jste o její pozici dosud pochybovali, najděte si právě vyšlou desku Evy Ošmerové, Legenda. Vydal ji vlastním nákladem producent a spoluautor většiny skladeb, Lukáš Fišer.
Ale stejně mě ta Sparta hrozně štve!
