V jednom z předchozích blogů jsem napsal cosi nekladného o České filharmonii. Strhla se lehká smršť anonymních útoků. Kdo jsem nebo spíš co nejsem, že chci rušit náš první orchestr, likvidátor, bezcenná nula a jiná podobně pochvalná hodnocení jsem sklidil. Marně jsem se snažil vysvětlit, že jde o můj osobní pohled zvenčí, že na mě Česká filharmonie působí jako věčně nespokojená parta několika hlasitců, kteří jakoby mluví za celý orchestr. A že ten se v posledních letech zviditelňuje pravidelnou snahou odvolat toho či onoho a ztrácí pozici ve světě hudby. Paradoxně.
Kolegyně redaktorka ČT to schytala, když natáčela zkoušku orchestru na jeden z koncertů Pražského jara s hostující houslistkou Julií Fischer. Že prý kde bere tu drzost. Naši nedotknutelní se prostě rozhodli, že mají jedinou možnou pravdu, jediný možný pohled. Opět zdůrazňuji, že se nejspíš jedná jen o pár bojovných, které ke své škodě orchestr nedokáže zpacifikovat.
O problému, který vyvolal poslední protest filharmonie, tedy placení za nahrávání, jsem živě ve studiu ČT24 uplynulý týden mluvil s ředitelem České filharmonie Václavem Riedlbauchem a šéfem Symfonického orchestru FOK Iljou Šmídem. A právě on uvedl jeden příklad, který jakoby podpořil můj tehdy zveřejněný názor. Opakuji můj názor, nikoliv stanovisko ČT. V Maďarsku zvýšili tamnímu prvnímu orchestru příspěvek o 300%. Takže šéf může muzikanty konečně dobře zaplatit - zhruba na úrovni 50 až 80 tisíc v přepočtu měsíčně. A ten hned udělal konkursy. Přizval k posouzení osobnosti z Berlína nebo Vídně, nestranné a špičkové a jednotliví muzikanti zahráli na zkoušku hned dvakrát - jednou za plentou a pak veřejně. Výsledek? Na třicet hráčů muselo odejít. A ti zbylí budou podobné konkursy podstupovat každoročně.
Nebyla by to cesta? Vymoct i u nás důstojné peníze od státu či města a při vědomí kvalitních gáží si nechat jen ty nejlepší hudebníky a doplnit kvalitou i ze světa. Výsledek by se projevil obratem, řekl bych.
A závěrem k jednomu nevypsanému souboji na dálku. Prakticky současně vydávají své nové nahrávky dvě prvodruhé dámy světového jazzového zpěvu - Cassandra Wilson a Dianne Reeves. Novinka Cassandry Wilson se jmenuje Loverly a znamená její další překvapivý odskok. Před víc než dekádou se odklonila od do té doby vyznávaných poloh až experimentálního razantního jazzu s Five Elemenets Steva Colemana. A když už jsme si zvykli na její temné převalování někde mezi jazzem, blues a folkem, přichází se standardy z propasti časů až téměř. Z první poloviny minulého století. Ale jakmile se srovnáte s jejím nezvyklým, i když daleko průzračnějším podáním, než znamenala možná už její minulá éra, můžete, stejně jako já, být nadšeni. Cassandra už pro tohle hledání a proměny zaslouží vítězství v tom pomyslném souboji. Vysoko na body.
Protože naopak Dianne Reeves na své novince When You Know řeší standardy naprosto blyštivě. V produkci George Duka s řadou doprovodných muzikantů leští ve skvělé róbě už tak vyglancované chytlavky. Její novinka je pro mě zklamáním, až na závěrečnou skladbu - blues Today Will Be A Good Day, kterou sama napsala pro svou mámu.
Ale co člověk, to názor, dovolím si upozornit všechny anonymy světa!
