Bylo to asi nejsmutnější Uvolněte se, prosím v historii. Vše začal moderátor vyřizováním účtů s bezvýznamným bulvárním časopisem. Odhadl bych, že většina diváků jeho talk-show nevěděla, o čem mluví. Podobné tiskoviny nečtou. Krause rozhořčil výpad plátku proti jeho rodině a celkem bez šarmu a nadhledu ho namydlil. Pokračování se dá očekávat - taková média nemají skrupulí a tak se zřejmě jeho čtenáři dočkají seriálu ostrých nepodložených výpadů proti rodině Krausově. V podobných případech je asi lepší ignorovat, protože vyhrát nelze.
A pak přišel Jan Hřebejk. Jan Kraus (a podotýkám, že si obou mužů jednoznačně vážím a jejich práci považuju za vynikající) jakoby rozhozen z předchozího účtování a nesoustředěn položil investigativní otázku, kterýže svůj film má režisér nejradši. Ten ze slušnosti nejspíš odpověděl poctivým výčtem osobních postojů. A pak se řeč stočila na současnou situaci v naší zemi. Na všechny ty ukázané a nijak nepotrestané korupce a přehmaty osob z horních pater. Byla radost poslouchat režiséra, radost ovšem pouze z toho, že vám mluví z duše. Jasně formulované znechucení, obavy, kam to vše spěje, bezmoc proti moci, její bezskrupulóznost a vědomí naprosté beztrestnosti. Kraus jen přizvukoval, vypadalo to spíš jako zoufalé povídání někde v soukromí. Určitě se nic neuvolnilo, natož protagonisté. Někdy prostě ani legrace a nadhled nestačí. A nebo se jich přestává dostávat.
Což platí, řekl bych, i o včerejším vstupním zápase naší fotbalové reprezentace. Předvedli výkon, na jaké jsme v naší lize zvyklí. Bez nápadu, schopnosti kloudně přihrát, obejít protihráče, proniknout do pokutového území a pak dokonce zakončit. Spasil nás jediný gól, po chybě švýcarského hráče, náhodný pas a skvělé zakončení ostravského stříleče. Naši se pak, jako kdysi hokejisté proti CCCP, zatáhli do obrany a snažili se náskok udržet. Což se jim podařilo i díky Čechovi, tyči a hlavně rozhodčímu, který penaltu nepísknul ani po volejbalovém odpalu Ujfalušiho v pokutovém území.
Byla to dost ostuda a vlastně výsměch všem těm tuzemským fanouškům, kteří se vydali až do daleké a drahé Basileje, aby naše hochy podpořili. Zoufale se aspoň těsně po gólu snažili zužitkovat vloženou investici při našem typickém poskakování s pokřikem: Kdo neskáče, není Čech. Že bych nebyl rodák, když se mi včera skákat nechtělo ani náhodou?
A můžeme se vlastně divit? Starý muž v čele nároďáku už má strategické výsluní za sebou, noví fotbalisté se nejspíš u nás nerodí, fotbaloví papaláši, to je jedna velká radost. A všimli jste si? V hledišti ani jeden zástupce našich politických špiček.
Nezbývá, než se uvolnit. A doufat, že aspoň proti Portugalcům to bude lepší.
