Což takhle rozpustit Českou filharmonii?

"Tady musíte stále hodně opakovat, aby se to orchestr naučil. Jsem vůbec rád, když po několika hodinách můžu dělat frázování a další věci, protože velká část orchestru není připravena," říká o České filharmonii její poslední šéfdirigent Zdeněk Mácal v rozhovoru pro květnové vydání časopisu Harmonie. Srovnání s připraveností jiných orchestrů zde mimochodem vyznívá pro ČF tristně. A jakoby věděl, co přijde, dodává: "Stále si jenom stěžují a intrikují. Mají nejlepšího generálního ředitele, jakého vůbec tady můžou mít. Neznám lepšího. Přesto posílají dopisy, i anonymní, a stěžují si."

Prorocká slova, zdálo by se. Právě dnes se totiž většinová část orchestru rozhodla otevřeně požádat o odvolání generálního ředitele Václava Riedlbaucha. Jde o peníze. Orchestr by už neměl být majitelem práv k živým nahrávkám a peníze za jejich pořízení a šíření by dostával až prostřednictvím organizace Česká filharmonie. Ředitel jen aplikoval nový autorský zákon, podle hráčů však jde o jeho chybu, a tak by měl odejít.

Zkusme se ohlédnout. Česká filharmonie už zřejmě dávno ztratila pozici špičkového světového tělesa. Mezi ta významná a prestižní není už počítána ani v rámci Evropy. Natáčí pro lokální japonskou nahrávací společnost s názvem Octavia, která ovšem na rozdíl od stejnojmenného českého auta neznamená téměř nic. Její desky se u nás a v Evropě neprodávají. A tak, paradoxně, český orchestr koupíte jen asi daleko na východě. A jeho nahrávky na tuzemském trhu existují jen v odděleních archiv. Což je důsledek předem zmíněného. I svět klasiky má svá jasná pravidla. A měřítka. Špičková tělesa se těší zájmu velkých firem, prestižních koncertních domů, vystupují na významných festivalech. Do některých takových míst se ČF dostane jen výjimečně - pokud jde o tzv. autentickou interpretaci české hudby. Velká vydavatelství s naším prvním orchestrem prakticky nepočítají, na významné festivaly není zván.

Ale členové ČF trvale žijí v iluzi a jakési bublině. Iluzi o své výjimečnosti a nespravedlnosti, že nemohou pracovat pod velkým dirigentem. Mužem z pomyslné světové první aspoň dvacítky. Takoví dirigenti do Prahy nemíří, jsou nároční a taky drazí. A česká špička pohořela v podobě neúspěšného angažmá Jiřího Bělohlávka, který svůj nekompromisní a uznávaný styl uplatňuje v současnosti u orchestru BBC v Londýně poté, co se s ČF nedohodl. Pro mladé domácí dirigenty je ČF příliš stará a hlavně nezvladatelná a Zdeněk Mácal, přes svou otevřenou a nadšeneckou povahu, pohořel také.

A tak se bude čekat až na příští sezónu, kdy k orchestru přijde další cizinec - izraelský dirigent Elijahu Inbal, na závěr své, opět spíš průměrné kariéry.

Neboli - Česká filharmonie je zpropadené těleso. V posledních dekádách se zviditelňuje povětšinou jen konflikty s dirigenty, řediteli, kdekým. Umělecká úroveň upadá, prestiž také a zůstává jen snaha to vše přikrýt arogancí. Cesta do pekel. Řekl bych, že nejlepší by bylo ji rozpustit. A na všechny posty vypsat nové konkursy. Ať přijdou ti nejlepší od nás i z ciziny. A smlouvy s hráči uzavírat na dobu určitou, před jejímž uplynutím by následoval další konkurs. Konkurenční prostředí. Ty orchestry, které podobně pracují, představují světovou špičku, kam by Česká filharmonie měla nesporně patřit.

Ale dopadne to spíš jinak - rozhádané muzikanty bez šéfdirigenta a taky bez generálního ředitele v poklidu převálcují Pražští symfonikové.

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK má totiž soustředěné vedení, vynikajícího šéfdirigenta v osobě Jiřího Kouta, prestižní hosty a teď velkou příležitost. Doufejme, že ji nepromarní jako fotbalová Slávia.

Vydáno pod