O víkendu jsem strávil dva večery v pražských hospodách. Na setkáních, u kterých jsem výběr ovlivnit nemohl. Znamenalo to dvoje zcela smrduté oblečení, úpornou následnou očistu plic a celkově velmi špatný pocit. Zhruba polovina přítomných kouřila. Ta druhá se zpočátku cukala, potom se snažila najít úkryt a nakonec rezignovala. Kuřáky samozřejmě ani náhodou nenapadlo, že by měli brát ohled. Zvesela hulili jednu za druhou, často s cigárem přímo u vašeho obličeje, protože přece k pivu, vínu, kafi, panáku, doplňte si sami, se cígo hodí! Nesnáším zoufalé argumenty kuřáků, že zákaz kouření v hospodách je omezováním jejich svobody. Je to hloupé a jejich obecné inteligence nehodné. Už ani v Německu nebo Francii se nekouří, hospody jsou plné těch, kteří by tam jinak nešli, a kuřáci postávají venku, když už si nemohou pomoct. A nebo jdou do barů, kde to povoleno je. Zajímalo by mě, kolik a komu asi nacpou tabákové koncerny, že se to u nás tak dlouho táhne a pořád se k ničemu nedospělo.
A dále - dnes se objevila zpráva, že ledovce na pólech tají opět rychleji. Možná, že během několika desítek let, zmizí úplně. To nijak nebrání oteplovacím skeptikům v jejich blahovolném tvrzení, že se nic neděje. Takže je to přece jen asi pouze ta mocná, všeobjímající a vytrvalá lidská blbost, která umožní všechny ty kouřící ataky na naše zdraví. Kéž už by byly zásoby ropy a uhlí zcela vyčerpány. Ono už by lidstvo vymyslelo nějaké jiné zdroje.
A tak raději rychle k muzice. Ta u nás zaznamenala tento týden hned dva špičkové produkty. Jednak vyšla novinka moravské kapely Květy, nazvaná Střela zastavená v jantaru. Vlastně zhudebněná poezie naříkajícího autora trochu alternativní nátury Martina E. Kyšperského. Vzdáleně podoben rannému Třešňákovi sune Kyšperský své poetické obrazy denního světa za pomoci zdánlivě jednoduchého doprovodu několika nástrojů. Květy nemají v současnosti na našich polích konkurenci ani náznakem. Jejich muzika patří k těm, co můžete poslouchat v autě, soustředěně v klidu a nebo jako kulisu milování. Ne každý produkt podobně širokého využití je tak kvalitní.
Ale i druhá aktuální nahrávka je vynikající. Ne zcela běžná podobě Ivana Hlase, to je novinka Láska jako oliva. Jen v triu s Jaroslavem Olinem Nejezchlebou a kytaristou Norbim Kovácsem nahrál třináct vlastních skladeb v jakési unplugged konstelaci. A protože do namačkané maličkosti pražské Balbínovy poetické hospůdky, kde se deska křtila, se vešlo fakt jen pár fandů, a protože náš přímý vstup do vysílání Událostí v kultuře v pondělí jste třeba neviděli, nebo vám jedna skladba nestačí, dejte si tuhle nahrávku. Je to další typický zápis české písničkářské školy se všemi potřebnými atributy neoposlouchatelnosti. Podle mého nejlepší Hlasova deska.
Než odplujeme na poslední kře, kde poslední zmrzlé prsty už ani neudrží cigaretu, dobrá hudba nás, jako už tolikrát, ne-li zachrání, tak aspoň potěší.
