Otakar Svoboda strana 4 z 5

Tak už si konečně česká média povšimla největšího zápisu české muziky ve světě. Po nominaci na Grammy, neproměněné v gramofonek, je dnes v noci na řadě šance proměnit nominaci na Oscary. Markéta Irglová z propasti nenápadnosti během pouhého roku vystoupala tam, kam se jinak dívají jen sportovci nebo zástupci klasických hudebních formátů.

Berlín vyšiloval vlastně jen dvakrát. Na začátku, když dorazili Rolling Stones otevřít Berlinale coby protagonisté dokumentu Martina Scorseseho Shine A Light. Z koncertu na počest Clintonových šedesátin v newyorském Beacon Theatru. (Stouni vůbec rádi hrají pro prezidenty, chce se poznamenat, že.) Promítli ho mimo soutěž, jen pro lesk a slávu. A pak se rozběhlo Berlinale. Letos obecně poněkud chudší na hvězdy.

Zatím pouze novinářům byl na festivalu Berlinale promítnut dokument Pavla Kouteckého a Miroslava Janka Občan Havel. Viděl jsem ho až tady, v Berlíně, vlastně daleko od domova. Mezi nezasvěcenými, kteří neznají jednotlivé peripetie vývoje naší země po rozdělení Československa.

Byl to takový emoční týden. Za oceánem se střídají na prvním místě demokraté Hillary a Barack (což, pokud vím, znamená maďarsky Meruňka), v Česku se kdekdo marně snaží dostat do přímého kontaktu naše Václava s Janem. I když tady se to zdá být jedno, stejně na tom nikdo už nic nezmění. Vše nejspíš podléhá dávno dohodnutým dohodám z útrob politických stran. A tak na jedné straně k mému osobnímu údivu lidé v nějaké anketě rozhodnou, že Klaus byl asi dvakrát lepší prezident než Havel, a na straně druhé už Jan u lidí nad Václavem začíná vítězit.

Stateční jsou ochránci pravidel z Týdne! Jak iniciativně vyhrabali bonz na Once, což se sice trochu rýmuje, ale jinak to může způsobit zásadní újmu na duši. Vyjádřeno mírně. Už delší dobu se redaktor tohoto seriózního týdeníku naváží do onoho irského filmu s českou herečkou a zpěvačkou v hlavní roli, Markétou Irglovou. Že je to kýč, blábol a nekvalita sama. Nic proti názoru jednotlivce, díky médiu vydávaného za prestižní. Nic proti názoru osoby, která toho zatím moc nenapsala a přesto je jí dán takový prostor. Ostatně, dovolte podobný příklad - sobotní Lidové noviny zase postavily žebříček nejlepších alb všech dob, který sestavila jejich elévka, proti žebříčku časopisu Rolling Stone.

Máš spodky uší úplně bílý! Varoval mě překvapeně kolega kameraman na začátku našeho pobytu na letošním ročníku největšího světového filmového festivalu Sundance. A vážně, sáhl jsem si na ně a téměř je necítil. Bolí mě ostatně dodnes. Doplatil jsem na svou přezíravost vůči zimě. Jsem teplokrevný, a tak i ve velké zimě chodím bez čepice, nanejvýš obléknu takovou tu horněhlavovou.

V debatách o nové podobě Radiožurnálu mě nejvíc zaujal názor, že není kvůli čemu plakat. Jeho původní podoba byla prý natolik zoufalá, že kazit nebylo co. S tím plně souhlasím. Právě do příchodu Barbory Tachecí jsem soukromě vkládal velké naděje. Znám ji ještě z ČT jako výbornou moderátorku, ženskou s názorem a vlastně veřejnoprávní. Její mezipůsobení jsem bral s rezervami, je profesionálka a pracovala ku prospěchu věcí, ve kterých se ocitla.

Otakar Svoboda přivítal 7. ledna v pořadu Události v kultuře dirigenta Libora Peška. Ten se nedávno mimo jiné podílel na ztvárnění operního představení Dobře placená procházka na jevišti Národního divadla, které režijně připravil Miloš Forman. Byl to velký návrat Semaforu do největšího možného divadla, na nejvyšší možnou formu – sedm malých forem se stalo osmou, velkou národní formou. Libor Pešek absolvoval Akademii múzických umění pod vedením takových profesorů jako Karel Ančerl, Václav Neumann a Václav Smetáček. V roce 1958 založil orchestr Pražská komorní harmonie, kde se vyprofiloval jako dirigent, v roce 1980 se stal šéfem Slovenské filharmonie. Od roku 1987 do roku 1997 působil jako hlavní dirigent a umělecký poradce Royal Liverpool Philharmonic Orchestra. Dnes působí jako hlavní hostující dirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK.

Na konci sedmdesátých let jsem byl poprvé na Západě. Na příslib v Hamburku. Zpátky jsem si v kufru svého trabanta vezl hlavně elpíčka. A mezi nimi 14deskový komplet Beatles. Už tehdy historickou záležitost. A už tehdy poklad.

Dalo by se napsat, že tento rok byl smutný pro hudbu. Zemřely čtyři významné světové osobnosti-tři jazzové a jedna klasická. U Oscara Petersona se můžeme ohlédnout za neskutečnou kariérou. Vždyť tenhle muž vystřídal desítky hudebních partnerů a hrál téměř až do samého konce. Vidět ho roztřeseně přicházet na pódium a pak na tomtéž vyvádět na klavíru jako zamlada, bylo samo o sobě zážitkem.

Požádali mě, abych upozornil na zajímavou vánoční muziku. Pominu-li neustálý nátlak koled ve všech chutných a často velmi nechutných podobách na snad každém veřejném místě, kam se vrtnete, z každého rádia, a pominu-li dále fakt, že sami nejlíp víte, co chcete na Vánoce poslouchat, jaká muzika vám nejlépe k této době pasuje, musím přece jen poznamenat, že existuje pár kousků, které nejsou až tak známé, a vy je tudíž znát nemusíte, a pak pár kousků, které se prostě hodí vždy.

V rámci turné po Spojených státech uváděla jako vrchol Lenka Dusilová své předskakování americké písničkářce Emmylou Harris. Jak právem, ukazuje luxusně vybavená právě vydaná kompilace čtyřicetiletého snažení téhle osobnosti hudby na pomezí country a folku. Na 4 CD a jednom DVD mapuje Emmylou Harris sama svou kariéru pod názvem Songbird - Rare Tracks and Forgotten Gems.

Profesor Ilja Hurník byl hostem Otakara Svobody v pořadu Události v kultuře z 10. prosince. Ilja Hurník patří mezi největší žijící osobnosti české vážné hudby, ale také mezi úspěšné spisovatele. 28. října tohoto roku mu udělil prezident republiky Václav Klaus Státní vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění. V listopadu oslavil pětaosmdesáté narozeniny.

Dala si načas, Joni Mitchell. Už dokonce tvrdila, že skončila, nic nevydá. Dost, stačilo. Ale pak se objevila vynikající pocta od Herbieho Hancocka a jeho mužů, o které jsme psali. A kde Joniny skladby zpívá např. Tina Turner, Norah Jones nebo recituje Leonard Cohen. A Joni sama se přidala.

Muži jsou křehcí, tvrdí Jan Burian v titulu svého nového dvojalba. Rovnou řekněme, že vynikajícího. Burian vždycky pohlížel úkosem od svého piana na návštěvníky koncertů. Jakoby očekával, trochu i s obavami, co řeknou jeho věčné ironii. Už v dobách s Jiřím Dědečkem, sólově pak o to více. Daří se mu dlouhodobě vykřesávat z jednoduchého doprovodu a přehledných, lehce přicházejících vtipných povídánek vynikající celek. Tedy lehkých a přehledných, právě to se nám může zdát, ale až pak. On je první.

Byli nedílnou součástí našich životů. Jistotou, která neomylně chránila naše bezpečí. Bránila nám vyhlédnout z oken na velmi nebezpečnou krajinu. A když už jsme neodolali puzení vyjet, navštívit některou ze sousedních zemí, byli tu, aby nám mírně mohli připomenout naše drobná opomenutí, takové ty přehmaty.

Pro současné počasí se hodí náramně. Novinka kanadského písničkáře Neila Younga Chrome Dreams II není nová zcela, první tři skladby jsou nevydané nahrávky z 80. let, které Young hrával na koncertech a teď tedy vydal. "Prostě čekaly na svůj čas a ten teď přišel," říká Young. Například pro Ordinary People (obyčejné lidi). Tahle věc má 18 minut a obsáhlý text s výbornou naléhavou melodií, nutnými předpoklady podobně laděných skladeb autorových nebo třeba Dylanovy Joey. Ostatní skladby jsou kratší a nové. A nasazenou kvalitu z počátku klidně a souvisle drží. Po bouřlivé protestní předchozí desce se Young vrací k tomu, co umí nejlépe. Vynikající naléhavé muzice oscilující mezi až nasládlými baladami a rockovými drhnutími.

Je dokonce možné, že mladší generace ani neví, o kom bude řeč. Johnny Hallyday byl prostě francouzskou odpovědí na Elvise na přelomu 50. a 60. let. Bouřlivý, osobitý, chlapský a francouzský. Právě v této jazykové oblasti zůstal hvězdou až dodnes. Jeho novinka nazvaná Le Coeur D´un Homme má nesporně šanci tyto hranice prolomit. Aktuální, čtyřiašedesátiletý Johnny Hallyday, se přesunul do polí bluesových, syrových a naprosto vynikajících. Tak jako třeba Johnny Cash v závěru své kariéry.

Poslyšte zážitky jednoho sobotního odpoledne, které plynně přešlo do večera. A přineslo mi nečekaně tři vizuálně akustické vjemy. Nečekaný byl hlavně ten první - do sálu, kam jsem si s dětmi koupil lístky na film Invaze, jsme přišli o něco dřív a díky, nebo spíš kvůli tomu, jsme viděli závěrečnou část nového \"dokumentu\" Michaela Moorea Sicko. O příšerném americkém systému zdravotní péče. Ano, co vím, je to skutečně velký problém, onemocnět v USA a nemít dobré zdravotní pojištění. A mít na ně znamená mít obecně, takže je určitě o čem mluvit. Ale způsob, jaký zvolil Michael Moore, jakoby zpětně deklasoval všechny jeho předchozí pokusy o nápravu světa a rozkrytí zádrhelů. Autor a také herec dokumentu zvolil přirovnání, za které by se nemusela stydět ta nejpitomější komunistická propaganda.

Takový nečekaný počin. Pavol Hammel, tento slovenský Elton John, alespoň co do schopnosti napsat chytlavou a přitom neblbou písničku (a stejně jako on být přitom odkázaný na výborné externí textaře), se na pódiích a ve studiu potkal s Radimem Hladíkem, jedním z našich nejlepších kytaristů historie. A spolu, pěkně komorně, nahráli staré dobré Hammelovy hity. Nevyužili Schengenu a udrželi skladby těsně pod hranicí nabízené podbízivosti. Hammel si ještě víc pohrál s texty a jejich výborný doprovod nesporně zabírá nejen na desce, ale s velkou jistotou zabere i na koncertech. Turné obou mužů začíná už v pondělí, ale bohužel pouze na Slovensku. České turné zatím oznámeno nebylo, jen Slovenský institut v Praze prý jedná.

Kvarteto Pavla Haase je letos nejlepší. Za svůj debut sbírá ocenění, která završila cena britského časopisu Gramophone, nejvýznamnějšího periodika v oboru, pro nejlepší komorní nahrávku roku. Vyvážená čtveřice dvou dívek a dvou chlapců se sešla před dvěma a půl rokem, vyhrála soutěž Pražského jara a dostala exkluzivní smlouvu od Supraphonu. Vydavatelství se trefilo, prvotina zabrala. Kdyby klasika měla popularitu alespoň klasického pětiboje nebo motorek dvěstěpadesátek, plnili by Haasovci první strany denního tisku.

Nic naplat, ti staří to pořád umějí nejlíp, zní výkřik vrstevníka téměř. Herbie Hancock nazval svou novou nahrávku River s podtitulem The Joni Letters, dopisy Joniny. Samozřejmě ji věnoval Joni Mitchell. Pomáhá mu jednak muzikantská sestava Wayne Shorter, Dave Holland, Vinnie Colaiuta a Lionel Loueke a pak skupina přizvaných zpěváků, kteří dorazili pokorně zazpívat písničky Joniny. Obvykle komorní Norah Jones desku se svým podáním Court and Spark otevírá, naprostým překvapením pro mě je decentní nachráplé zpívání Tiny Turner, standardně odvedou své Corinne Bailey Rae i Luciana Souza, charismaticky vypráví základem přece básník Leonard Cohen a zúčastnila se i sama Joni Mitchell, která už dávno koketovala s jazzem a naprosto úspěšně. Ale to, co tentokrát z těchto spoluprací a především výkonu instrumentalistů vyšlo, bere dech. Absolutní vrchol minimálně letošní jazzové produkce, zápis do historie, ukázka, kam až lze dojít po kolejích života. Joni Mitchell si takovou poctu zasloužila a my coby posluchači taky.

Vybrat z nastávající záplavy novinek jen dvojici nebo trojici, aby se vešly, je obtížné. A tak jsem se dnes řídil ve dvou případech aktuálností, v tom třetím pak překvapením. Už ve čtvrtek, 19. 10., vystoupí v Hradci Králové v rámci festivalu Jazz Goes to Town americký klávesák, zpěvák a skladatel Al Kooper. Ve svých 63 letech poprvé. Nemůžu se vyhnout slovu legenda. Hrál na skvělých Dylanových deskách Highway 61 Revisited a Blonde on Blonde, v 1967 spoluzaložil a rozjel Blood, Sweat and Tears, které ovšem hned po rozjezdu opustil a pak skládal, produkoval a účinkoval s, pro a u kdejaké osobnosti rockové scény. Řadovou desku vydal naposled před dvěma lety, jmenuje se Black Coffee a je převážně autorská. Kooper je už níže posazený, než býval před 40 lety u Potu, Krve a Slz a polohou je ponejvíc podoben našemu Janu Spálenému. Neboli muzika vyzrálého muže, který ještě může a má co říct. Tahle deska stojí za pozornost a pokud si nebudete jisti, vyražte na hradecký koncert. Podobných šancí nemíváme dost.

Pokud byste si první sobotu v měsíci říjnu vyrazili v New Yorku na Madison Avenue a zahnuli na 83., čekalo by vás překvapení. Stánky se svíčkovou, vepřem-knedlem-zelem či haluškami – a k tomu vám bude zpívat například Lenka Dusilová, Bengas nebo Support Lesbiens. Jediné, co nebylo, bylo pivo. Ani to české, protože to se v Americe na ulici pít nesmí. A co že se to tam odehrálo?