Takový nečekaný počin. Pavol Hammel, tento slovenský Elton John, alespoň co do schopnosti napsat chytlavou a přitom neblbou písničku (a stejně jako on být přitom odkázaný na výborné externí textaře), se na pódiích a ve studiu potkal s Radimem Hladíkem, jedním z našich nejlepších kytaristů historie. A spolu, pěkně komorně, nahráli staré dobré Hammelovy hity. Nevyužili Schengenu a udrželi skladby těsně pod hranicí nabízené podbízivosti. Hammel si ještě víc pohrál s texty a jejich výborný doprovod nesporně zabírá nejen na desce, ale s velkou jistotou zabere i na koncertech. Turné obou mužů začíná už v pondělí, ale bohužel pouze na Slovensku. České turné zatím oznámeno nebylo, jen Slovenský institut v Praze prý jedná.
Je málo podobně vycizelovaných projektů, kterým stačí jen se ohlédnout a přinést. Jediné, co zcela nechápu, je název desky Déja vu. Tak se přece jmenovalo vynikající album čtveřice Crosby, Stills, Nash and Young. To je ovšem stejná vada na kráse, jako třeba jméno Ce´ed pro povedené korejské auto. Takže tuto nahrávku doporučuji. A pokud si chcete užít aperitiv v podobě živého televizního vystoupení, v jednom z dní po ukončení turné, v týdnu od 12. listopadu, vystoupí oba muži živě v Událostech v kultuře na ČT24. Od 20,05 budou mluvit a taky hrát a zpívat.
Hip hop, rap a role filmové, tak jsme doposud mohli zaznamenat americkou Queen Latifah. Trav´lin´ Light se jmenuje její asi hodně překvapivé album jazzových standardů. Tedy s lehce popovými i r´n´b názvuky a ambicemi. Především však Královna ukazuje, že na to má. Vždycky si připomenu naši domácí scénu, na ty obtížně vyprofilované pidihvězdičky, které se usilovně drží svého koridorku, aby vůbec zabraly. A pokud už odskočí, bývá to tragédie, zbytečné ambice, úspěch rovnající se marnému běhu průměrného fotbalisty bez hokejky v kopačkách ve finále play off NHL. Queen Latifah prostě má výbornou výbavu. Za doprovodu vybraného velkokapelového i relativně komorního doprovodu se nese nad zvolenými skladbami s lehkostí nenadopované antilopy.
Kamarád Pavel, se kterým sleduji muzikální pohyby už od počátku 70. let, na můj rozhlasový pořad Napříč, kde jsem pouštěl ukázku z novinky My Way Paula Anky, reagoval: „Paul Anka tu byl už tehdy, je tu teď a bude tu i v době, kdy tu nebudeme my. Paul Anka je věčný.“ Což může znamenat, že se v hudbě už padesát let nic významného nestalo, a nebo, že ten pán drží krok. Řekl bych, že je to tak napůl. Jeho novinka je zaměřená podobně jako výše zmíněná od QL. Zjazzované standardy ze všech koutů hudebních okrsků. Opět s výborně aranžovaným big bandem a opět velmi vkusně. Což se projeví třeba u skladby You are my destiny. Tu možná pamatujete v Ankově původním, příjemně dobově plačtivém podání starém více než 40 let. Teď ji tu zpívá zcela přepracovaně spolu s mladým našláplým jazzovým zpěvákem Michaelem Bublém.
V obou těchto případech nejde o přelomové nahrávky, ale jen o porci výborného hraní a zpívání. Na velký přelom muzika zatím čeká. Pokud nehodlá v souvislosti s postupným přesunem do oblasti akustického smetí zahynout zcela.
