Dalo by se napsat, že tento rok byl smutný pro hudbu. Zemřely čtyři významné světové osobnosti-tři jazzové a jedna klasická. U Oscara Petersona se můžeme ohlédnout za neskutečnou kariérou. Vždyť tenhle muž vystřídal desítky hudebních partnerů a hrál téměř až do samého konce. Vidět ho roztřeseně přicházet na pódium a pak na tomtéž vyvádět na klavíru jako zamlada, bylo samo o sobě zážitkem.
Zemřel také Josef Zawinul, ten zcela předčasně. Stále byl ve formě, jeho fúzové ansámbly měly pořád co sdělit. Přijel to ostatně ukázat i k nám. V jeho osobě došlo k prvnímu zásahu do oné slavné davisovské generace, která dodnes drží špičku žánru a která znamenala poslední výrazný pohyb, jakousi tsunami, jež přelila vše předchozí a vymetla zbytečné. Po guru Milesovi je tedy prozatím, a doufejme, že nadlouho, Josef Zawinul druhým mužem, kterého tato generace ztratila.
Michael Brecker už patřil k těm mladším a zemřel tedy jednoznačně předčasně. Mohl ještě navrstvit se svým saxofonem něco současných témat, mohl ještě doprovodit leckterého současného progresivistu. Jazz zaznamenal tři ztráty, tři odchody mužů, kteří zůstávají svým způsobem nenahraditelní.
Klasikem, jenž odešel za plné pozornosti světa, byl Luciano Pavarotti. O něm psát mi ani nepřísluší. Musel bych opakovat, co pověděli povolanější. A tak snad jen, že byl jedním z oné slavné trojky, která pomohla klasice z propasti nezájmu ke všeobecné pozornosti, ke hvězdnosti stadiónového rozměru. Co v tomto světle na tom, že přitom občas poněkud překračoval hranice vkusu a dobrých klasických mravů. Nikdo mu nemůže upřít fortelný základ, všechny ty odzpívané postavy, všechna ta nenahraditelná podání skvělých operních árií. Všichni, kdo přicházejí po nich, tedy po Lucianovi Pavarottim, Plácidu Domingovi a Josém Carrerasovi, už budou jen ti druzí, třetí, čtvrtí. Ale dožijeme-li se dalšího počítání, jen dobře, pro klasiku, pro zajímavou hudbu vůbec.
Protože to, co se začíná jevit jako zcela reálné, je ztrátou, která vše přebije. Ztráta nových hudebních proudů. Děti všeho věku u sebe nosí krabičky, jejichž paměť začíná převyšovat kapacitu mé představivosti. Ta aktuální, nový I-pod se 180gigovou pamětí, znamená v převodu kapacitu pro tisíc CD a sto filmů. Pro lepší představivost, prý. A krabička je schopna reprodukovat i obaly příslušné desky, takže si připomenete i známý artefakt.
Ale jak dlouho ještě? To je má obava! Komu se vyplatí nadále něco tvořit do nějakých obalů? Jaký smysl bude mít oslovovat drahé grafiky, sleevnotaře a další příživníky na výsledném tvaru dosud tak příjemného formátu, který jste si mohli donést domů? Zcela žádný. Vznik nahrávky bude mít jen následující průběh-složenou a připravenou ji bude potřeba někde za drahé peníze natočit. A pak umístit prakticky zdarma na internet. A hlavně najít způsob, jak na to upozornit svět. Zmizí tedy marže pro obchodníky, nebude co kde prodávat. Ale zvýší se náklady na reklamu, takové upozornění pro média, aby psala, hrála, předváděla. Nenamlouvejme si, že někdo ušetří. Výrobce, tedy autor, bude pěkně cálovat, aby se o jeho výrobku vědělo a konečný odběratel to zaplatí ve výsledné ceně.
To může mít je dva výsledky, buď se lidé vzpamatují a vrátí se k nosičům tak, jako se vracejí ke knihám. A nebo se bude už jen bezuzdně krást. Dokud bude co.
Hezký nový rok!
