Stateční jsou ochránci pravidel z Týdne! Jak iniciativně vyhrabali bonz na Once, což se sice trochu rýmuje, ale jinak to může způsobit zásadní újmu na duši. Vyjádřeno mírně. Už delší dobu se redaktor tohoto seriózního týdeníku naváží do onoho irského filmu s českou herečkou a zpěvačkou v hlavní roli, Markétou Irglovou. Že je to kýč, blábol a nekvalita sama. Nic proti názoru jednotlivce, díky médiu vydávaného za prestižní. Nic proti názoru osoby, která toho zatím moc nenapsala a přesto je jí dán takový prostor. Ostatně, dovolte podobný příklad - sobotní Lidové noviny zase postavily žebříček nejlepších alb všech dob, který sestavila jejich elévka, proti žebříčku časopisu Rolling Stone.
oDrzost je odedávna hlavní kvalitou nýmandů. Ale nová akce, ke které se Týden rozhodl, ta má ještě jiný rozměr. Zjistili totiž, lépe řečeno, myslí si, že zjistili, že Irglová s Hansardem získali nominace na Oscara a Grammy zároveň, tedy bezprecedentní úspěch v dějinách české hudby i filmu, tedy, že je získali podvodem. Že ta píseň zněla v Krásce v nesnázích, že z tohoto titulu vyšla u Indies, a že tedy porušuje pravidla světových soutěží, které logicky chtějí původnost.
Kdo už dnes vysleduje posloupnost? Film Once se natáčel na koleně, nejspíš posledních několik let a oba protagonisti se v mezidobí seznámili s Janem Hřebejkem. Ten jim umožnil profesionální nahrávku hudby k Once v rámci rozpočtu Krásky a vybral si z ní jednu skladbu. Co bylo dřív - záměr natočit Once, složení příslušných písniček a odložená realizace, nebo předání skladby Krásce? Není snad nejdůležitější, že Once zcela naplnil statut nezávislého filmu, levného a postaveného na dobrém nápadu, civilních výkonech i zápletce, díky čemuž se dostal na nejprestižnější americký a největší nezávislý světový festival Sundance a po získání ceny diváků obletěl nejprve Spojené státy a později i další části světa?
Ovšem bohužel včetně Česka, které místo aby se radovalo, nejprve úspěch (kromě ČT), vůbec nezaznamenalo a pak začalo hledat hnidy! Každý sebemenší zahraniční zápis české kultury v zastrčených sálech označujeme euforicky za dobití toho kterého kontinentu. Přičemž o tom ovšem 3 km za dnes už neexistujícími hranicemi naší republiky nikdo neví. Při regulérních úspěších sportovců houfně poskakujeme na náměstích a tyto osobnosti div nenominujeme na post prezidenta.
Ale když se někomu jen tak, poctivě, bez velkých peněz a teatrálních gest podaří skutečný světový průlom, a to mi věřte, že v USA o nich skutečně vědí, tak přijde iniciativní žalobníček a napráská je Akademii. Co kdyby se to podařilo zkazit? Není to snad typicky České? Znáte tu o sousedově koze?
A ještě jedna poznámka se mi dere do prstů. Že by tradice Sabinů a Jimů Čertů měla pokračování? Kdo neskáče, není Čech!
