Profesor Ilja Hurník byl hostem Otakara Svobody v pořadu Události v kultuře z 10. prosince. Ilja Hurník patří mezi největší žijící osobnosti české vážné hudby, ale také mezi úspěšné spisovatele. 28. října tohoto roku mu udělil prezident republiky Václav Klaus Státní vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění. V listopadu oslavil pětaosmdesáté narozeniny.
Jak se vám skládá?
Vždy s vědomím, že jsem úplně závislý na nápadu. A ten člověk na sobě nevynutí, ale musí jej ulovit. A když nápad přijde, je to dárek, na kterém skladatel nemá žádnou vlastní zásluhu. Prostě jej dostal. Potom hledím něco z toho, co jsem bůhví odkud dostal, udělat.
Kolik takových dárků máte za sebou?
Je jich hodně. Zrovna teď jsem zaměstnán hlavně literaturou, vycházejí mi knížky s povídkami (Růžové povídky, Červené povídky atd.). Jsou to takzvané notýsky. Takový notýsek obsahuje asi čtyřicet povídek, ale napsat jich musíte přinejmenším dvakrát tolik, abyste měl z čeho vybírat a vyhazovat. Slovutný Goethe řekl: „Tvořit znamená vyhazovat.“
Dostal jste prezidentovu státní cenu. Co taková cena znamená pro člověka, který je zvyklý vyhazovat? Vyhodil jste ji?
Vyplývá z toho stále závislost na nápadech, ale přitom (a to asi zažíváme všichni stejně) nejistota odhadnout, jakou cenu má, co jsme zplodili. To nemusí zajímat lidi úplně geniální nebo naivní, ti jsou si totiž jistí. Ale ti uprostřed takovou jistotu mít nemohou, protože jim to závazně nikdo neřekne. Teprve až čas to definitivně odhadne. Ale čekejte, až se času uráčí a něco takového poví.
A tu se stane, že člověk dostane jakési vyznamenání. To je zřejmě dílo velké spousty lidí a odborných znalců, takže to má váhu. A člověka přeci jen potěší, když se mu podle jakéhosi jednotného soudu řekne, že cosi na jeho práci je a že má skutečně cenu.
Na jedné straně jste skladatel vážné hudby a na druhé píšete veselé povídky. Kde se více nacházíte: vážně nebo vesele?
Zrovna tam, na čem pracuji. Člověk si přeci jen uvědomuje, že teze, že hudba je utěšitelka, moc nesedí. Ti, kdo ji dělají, moc dobře vědí, že je dovede taky potrápit. V každém z nás je potřeba občas z ní vypadnout – schovat se před ní do nějakého koníčku. A to bych vám mohl vyprávět, jak jedna vynikající klavíristka vyrábí klobouky, v kterých nikdy nechodí. Je to únik z „muzikantského ráje“.
Já takto utíkám k psaní povídek. Dlouho to byl jen koníček, jenomže se těchto povídek chopil Supraphon a vydal knížku. První se jmenovala Trubači z Jericha. Byla dobře přijata, takže bylo po koníčku. Teď už je psaní práce naroveň hudby.
Takže neustále utíkáte od povídek k muzice a naopak?
Hlavně vždycky zpátky. Vždy se zaměstná nějaká část mozku, a když se zadrhne, mám naději, že přesedlám od notového papíru k čistému papíru s perem. A když to zase nejde „literárním buňkám“, pokorně se vrátím k muzice. Toto střídání mi docela vyhovuje.
(redakčně kráceno)
