Byl to takový emoční týden. Za oceánem se střídají na prvním místě demokraté Hillary a Barack (což, pokud vím, znamená maďarsky Meruňka), v Česku se kdekdo marně snaží dostat do přímého kontaktu naše Václava s Janem. I když tady se to zdá být jedno, stejně na tom nikdo už nic nezmění. Vše nejspíš podléhá dávno dohodnutým dohodám z útrob politických stran. A tak na jedné straně k mému osobnímu údivu lidé v nějaké anketě rozhodnou, že Klaus byl asi dvakrát lepší prezident než Havel, a na straně druhé už Jan u lidí nad Václavem začíná vítězit.
Jsme zvláštní země, to si myslím už dlouho. A ten týden to opět potvrdit. Do prázdna vyznělo udání redaktorů našeho Die Woche americké akademii. Ta se přesvědčit ani zastrašit nenechala a Once v soutěži ponechala. To jen my jsme přidali další milý rozměr naší pověsti největšího bizáru EU. Vedle toho, že český prezident tvrdí, že vše je jinak, v Evropském parlamentu máme stíhané muže, podivné ženy a bývalé i současné komunisty, a že se v našich hospodách asi bude kouřit do smrti.
Lidovky pokračovaly v konfrontaci s americkým hudebním magazínem Rolling Stone. Ten oslovil, jak samy píšou, 172 světových hudebníků a sestavil z jejich anketních lístků Top 10 nejlepších skladeb rockové historie. Proti tomu zase postavila odvážná redaktorka Top 10 svou. Nepovažovala za nutné oslovovat nikoho, má dostatečně velký přehled. A s touto převahou namydlila Rolling Stone, že na prvních dvou místech onoho jejich žebříku sedí dvě skladby, které jim dělají reklamu - Dylanova Like A Rolling Stone a Satisfaction od Rolling Stones! A navíc zapomínají, vyplývá z dalšího kontextu, že nejlepší je přece Presley (jak mohli…!) a Armstrong se svou What A Wonderful World. Pozoruhodné srovnání je provázeno velkým handicapem - žádný ze světových umělců, kteří by si místo v desítce zasloužili, podle dostupných pramenů nenapsal žádnou skladbu, v jejímž názvu by se vyskytovala slova Lidové noviny nebo Jana Kačurová. A nejmenuje se tak ani žádná kapela. No nic.
Byl to také týden dvou novinářských projekcí dvou Oscarových filmů. Už glóbovaného Sweeneyho Todda a jen o něco méně úspěšného Pokání. V rozporu s tuzemskou kritikou si myslím, že oba filmy jsou velmi průměrné. Na jedné straně stále zoufaleji vyprázdněná pitvořivá šarže Johnnyho Deppa.Ten sice hezky zpívá a v první části celkem zajímavě spolurozjíždí výrazně zpomalený horror Tima Burtona, ale s jeho pokračováním je k uzoufání stejný. Řekl bych, že daleko lepší je Helena Bonham Carter. Co ale považuji za vůbec nejhorší je další variace na téma: jak dostat vraždění a brutalitu na plátno, aby to nevypadalo jen blbě. Aby to vypadalo jako nadsázka, kult a já nevím co ještě. Tvůrci jednak vykradli vynikající povídku Stanleyho Ellina Specialita šéfkuchaře a také bohužel nechali film v závěrečně části propadnout na úroveň primitivního podřezávaní bez zřejmého důvodu. Smutný pohled.
Stejné dvousloví lze aplikovat na současnou podobu druhdy nádherné Keiry Knightley. Když se v jedné z úvodních sekvencí filmu Pokání po bondovsku vynoří z vody jen v lehké spodničce a odhalí svou zoufalou vyhublost, lze se jen divit hlavnímu hrdinovi filmu, že ji má chuť přivinout. A neobává se současně, že jí přelomí několik kostí, aniž by našel jakoukoliv pozoruhodnou vnadu. K tomu přidejte opět velmi pomalé tempo, které má do naléhavosti Bergmana nebo Tarkovského daleko, banální herecké výkony a řadu zavedených schémat. Vyjde vám více než dvouhodinová spíš nuda, než cokoliv jiného. Vypovídající o stavu současného světového filmu.
Pláčeme rádi nad úrovní domácí kinematografie. Alespoň ta je v porovnání se světem ovšem konkurenceschopná.
