Zatím pouze novinářům byl na festivalu Berlinale promítnut dokument Pavla Kouteckého a Miroslava Janka Občan Havel. Viděl jsem ho až tady, v Berlíně, vlastně daleko od domova. Mezi nezasvěcenými, kteří neznají jednotlivé peripetie vývoje naší země po rozdělení Československa.
I tak museli zaznamenat neobvyklou atmosféru konání největší osobnosti naší současnosti. Je zajímavé sledovat, jak počáteční rozevlátost celého týmu poradců i prezidenta samotného střídá mírná únava, větší obezřetnost, lehounké kamenění. Ale tato mineralizace nikdy nenabyla vrchu. Václav Havel si udržel odstup, civilnost a chuť. A hlavně schopnost podívat se na mramor odjinud.
Několikrát během filmu mi přebíhal po zádech lehký mráz, dokument spolehlivě vyvolával úlevný smích, dokázal přirozeně zamrazit a především snad potvrdit, co si člověk při pohledu zvenčí o Václavu Havlovi myslel a myslí. Totiž, že to musí být dost prima chlap.
A vyvolává hned tři souběžné lítosti. Že podobné osobnosti se nerodí na běžícím pásu, že se dokumentu nedožil Pavel Koutecký a že ho Česká televize přepustila Nově. Což například znamená, že dějinné zvraty jsou komentovány zpravodajstvím této komerční a bulvární televize a že byly potlačeny záběry, které z těch či oněch akcí měla právě jen ČT. Komicky to celé vyrůstá ve chvíli, kdy se Havel v zákulisí před Kouteckého kamerou převléká do smokingu. „Nova za to chtěla dát nějakých 40.000, aby měla tenhle záběr,“ lehce se usmívá do předpokládaně veřejnoprávní dokumentární kamery.
Jsou momenty, chvíle, okamžiky, záchvěvy, kdy člověk nostalgicky lituje, že čas nelze vrátit. Právě takový pro mě nastal po závěrečných titulcích.
Co dodat? Psaní této poznámky z mého notebooku doprovází 9. symfonie Gustava Mahlera. Z nové nahrávky, kterou logicky s Berlínskými filharmoniky připravil jejich šéfdirigent Sir Simon Rattle. Asi každý šéfdirigent každého významného světového orchestru chce po sobě zanechat nahrávky kompletních Beethovenů a Mahlerů. Přičemž ten druhý úkol bývá paradoxně ještě těžší. Úskalí mahlerovské tesknoty, rozmachu a nároků na rozsah interpretačního tělesa dávají historicky zabrat všem. Pro mě osobně je Mahler největším z největších, i když samozřejmě uznávám, že Bach, Mozart, Beethoven, Šostakovič nebo Stravinský, you name it, jak říkají Američané, vy dodejte další jména, že ti všichni byli geniální. Ale Mahler byl jen jeden. Vesmírný, nesmírný, s pohledem kamsi nad obzor. Za ohbí věků, přes celé universum. Byly a budou napsány ještě milióny not, ambiciózních partitur. Marně řekl bych. Paralela?
- Plakát k filmu autor: FaS, zdroj: FaS http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/50/4925.jpg
- V. Havel s kontrabasem autor: Film a sociologie, zdroj: Film a sociologie http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/52/5145.jpg
- Bývalí Havlovi spolupracovníci po tiskové konferenci k uvedení filmu do kin. Z leva: ředitel sekretariátu prezidenta Vladimír Hanzel, Havlova tajemnice Anna Freimannová, bývalý kancléř Ivo Mathé, někdejší Havlův mluvčí Ladislav Špaček. autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/50/4924.jpg
- Dokument o bývalém prezidentovi natočil Pavel Koutecký, po dokumentaristově smrti jej dokončil Miroslav Janek zdroj: Občan Havel http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/14/1379.jpg
