Vybrat z nastávající záplavy novinek jen dvojici nebo trojici, aby se vešly, je obtížné. A tak jsem se dnes řídil ve dvou případech aktuálností, v tom třetím pak překvapením. Už ve čtvrtek, 19. 10., vystoupí v Hradci Králové v rámci festivalu Jazz Goes to Town americký klávesák, zpěvák a skladatel Al Kooper. Ve svých 63 letech poprvé. Nemůžu se vyhnout slovu legenda. Hrál na skvělých Dylanových deskách Highway 61 Revisited a Blonde on Blonde, v 1967 spoluzaložil a rozjel Blood, Sweat and Tears, které ovšem hned po rozjezdu opustil a pak skládal, produkoval a účinkoval s, pro a u kdejaké osobnosti rockové scény. Řadovou desku vydal naposled před dvěma lety, jmenuje se Black Coffee a je převážně autorská. Kooper je už níže posazený, než býval před 40 lety u Potu, Krve a Slz a polohou je ponejvíc podoben našemu Janu Spálenému. Neboli muzika vyzrálého muže, který ještě může a má co říct. Tahle deska stojí za pozornost a pokud si nebudete jisti, vyražte na hradecký koncert. Podobných šancí nemíváme dost.
O týden později konečně do českých kin přijde irský film Once s Glenem Hansardem a Markétou Irglovou v hlavních rolích. Nenápadně celkem vstoupil v lednu do Redfordova festivalu Sundance v Utahu. A získal na této nejprestižnější nezávislé přehlídce světa cenu diváků a hlavně přístup do americké distribuce a vstup na další festivaly. Teď vyšel soundtrack, který zachycuje atmosféru tohoto vlastně muzikálíku naprosto věrně. Jeden z mála, jenž funguje i bez filmu, postačí vám paměť. Vzpomínka na jeden z nejjednodušších a také nejlevnějších filmů současnosti, který ovšem obepíná vaše srdce nikoliv velkými vzlyky, ale naprosto běžným příběhem irského pouličního muzikanta a české imigrantky. Tedy běžným do té míry, že oba jsou velmi dobří muzikanti. Hansardovi The Frames jsou i u nás velmi dobře známí a navštěvovaní, Markéta Irglová se s Hansardem sblížila i ve skutečnosti a její kariéra stoupla. Normální film o normálních lidech s normální muzikou. Vše zdánlivě obyčejné. Stačí talent a skromnost, jak obehraná píseň.
A na závěr jedna politická agitka. Annie Lennox se zřejmě na v tomto světě nelíbí a z její frustrace vznikla nejlepší nahrávka kariéry. Deska Songs Of Mass Destruction drtí jen ve slovech, muzika je to naopak vrcholně zajímavá a pokud ji ještě můžeme řadit do sekce pop, tak je to její velká pýcha. Prokomponované, vlastně typicky britské skladby řadí Annie Lennox mezi nejzajímavější objevy dne, ačkoliv se po světových pódiích tahle 52letá Skotka pohybuje od dob Eurythmics už třicet let. Pryč je nadměrná tesknost, rozevlátost a příliš oposlouchatelné melodie, Annie Lennox všude trochu ubrala, nutí vás k opakovaným poslechům a vy se nestačíte divit. Frustrace prostě opět přinesla vynikající muziku.
