Bylo to radostné Euro letos! Vyhrál jednoznačně útočný fotbal. A to nejen v podání nových mistrů Evropy, Španělů, ale i řady dalších mužstev - Holandska, Portugalska, Chorvatska, Turecka nebo občas excelentního Ruska. Obranáři naštěstí nepostoupili ze skupin. Dobrá zpráva pro všechny fanoušky a možné upozornění pro ty, kdo, slovy prý jednoho Američana, nehodlají koukat na sport pomalý, jako když tráva roste.
Sledovat taktické bitvy, rozbití struktur, razantní dobývání a především ty nádherné dlouhé pasy, jakoby zapomenuté úniky po křídlech a křížné přihrávky před branku, mistrovství těch, kdo dokážou zakončovat a nebojí se přitom jít až na dřeň, to všechno byla jedna radost. Snad ani jedno utkání vyřazovací části nebylo nudné. A hrálo se velmi slušně navíc. Minimum žlutých, žádná červená, bez penalt. Po posledních mistrovstvích Evropy i světa už to vypadalo, že nejlepší fotbal se hraje na špičkové klubové úrovni. S namícháním hráčů různých zemí v těch bohatých. Ale zdá se, že minimálně pro nejbližší budoucnost to není pravda. Vyhrálo mužstvo bez jasných hvězd, mužstvo, které drží pohromadě. Śpanělsko si to zasloužilo minimálně za impozantní porážku ambiciozních Rusů a i za to, jak včera večer vymetlo s Němci. Nikdo na ně neměl, zdálo se spíš, že je to jen otázka skóre.
Dny krásy máme za sebou. A zůstává jedna otázka - jaký smysl má svěřovat mistrovství velmi málo fotbalovým zemím? Rakušani ani Švýcaři do špičky nepatří, natož pak Polsko nebo Ukrajina, kde se bude hrát příště. Jako bychom mistrovství světa v hokeji hráli ve Francii, třeba. I když taková mistrovství, jaká se odehrávají v posledních letech, by se tam možná hodila. Ale to je jiné téma.
Vraťme se ještě k jednomu fenoménku - jednotné oblečení fanoušků jednotlivých týmů. Může to vypadat až legračně, ale zdálky až krásně. Bordó Španělé, oranžoví Nizozemci, bílí Němci. A nazí Rusové. Ano, to mi připadá naprosto příznačné. Hordy z Východu se nerozpakovaly svléknout do půl těla. Přivezly svou kulturu. A nic na tom nemění fakt, že nesporně dorazili ti bohatí. Cesta bude ještě daleká.
Začaly prázdniny a na delší cesty se vydali i ti, kdo jinak mají auta na špalcích a vyrážejí na víkend za roh. A doplnili tak bizarní spektrum na našich silnicích. V poslední době se hodně diskutuje o pravidlech a příčinách velké nehodovosti na našich silnicích. O velkých rychlostech a agresivitě především. Dodal bych jeden vlastní postřeh. Myslím, že čeští řidiči jezdí nesmyslně pomalu. Neuplyne jedna cesta, ať už po Praze, nebo na větší vzdálenosti, kdy jste nuceni ploužit se za nějakým panem opatrným. Na 50 jedou 40, na devadesátce osmdesát a na dálnici něco přes stovku. A ti rychlejší čekají, adrenalinují a pak vyrazí. Někdy za cenu rizika, protože táhnout se za takovým mistrem je o nervy. Rychle před něj a od něj. Nařiďte, tak jako v některých zemích, i spodní limity. Zajistíte plynulost dopravy, větší propustnost a klid. Neboť jet pomalu neznamená automaticky jet bezpečně.
A ještě jedna závěrečná poznámka - v posledním Reflexu se Miloš Čermák tak trochu vozí po Zelených. A jmenovitě po jejich šéfovi. Ve smyslu že jako končí, že se jim to rozpadá a že se zelenou filozofií nemají nic společného. Volili je podle něj nikoliv ekologičtí nazírači na život ale, jak píše, „máme v Česku stále dostatečně velký rezervoár lidí, které politické strany iritují, ale kdyby vůbec nešli volit, brali by to jako prohru. A tak hledají alternativu. Duchovním vůdcem neukotvených a do značné míry popletených moralistů je bývalý prezident Václav Havel.“ Vyjádřil to přesně, autor komentáře. Ano, zoufale hledám záchytný bod na současné politické scéně, kam bych napřel svůj skromný hlas. A tiše obdivuju umanutost a zřejmou nezorientovanost autorovu. Tak popletení moralisté, pane Čermáku? Ne, rozčarovaní a zklamaní, znechucení a zoufalí. To jsou ti, kdo pořád ještě hledají a mají oči, aby viděli. A váží si bývalého prezidenta.
