Láska je jako Večernice, plující černou oblohou, náš život hoří jako svíce, mrtví milovat nemohou. Pokud si dobře pamatuju, tak zněl verš Josefa Kainara, který na své vynikající desce kdysi zpíval Vladimír Mišík. Tehdejší pop. I další domácí a světové hvězdy přinášely vrstevné, krásné písničky, plné nápadů, instrumentálních vyhraností. Všechno to začali Beatles, kterým se pak desítky a stovky dalších kapel snažily vyrovnat. Marně, jak se časem ukázalo.
Ucho Svobody: Co se stalo s hudbou?
Možná i to je příčina současného stavu. Jaký si to uděláš, takový to máš - zase ukázka z textu. Tentokrát jedné současné kapely. Dosti příznačného pro stav dnešní popmusic. To, z čeho si původně dělaly legraci třeba Buty nebo Vltava, se stalo normou. Žádná aspoň-trochu-poezie. Normální vyprávění. To přece umí každý. A k tomu patřičný kolovrátek s jediným - a to v lepším případě - nápadem, který se opakuje do nekonečna. Ten pak opakují do nekonečna naše rádia a jízda po toboganu směr propast vesele pokračuje.
Vzpomeňte, co a s jakými texty hráli a zpívali ve své době Kubišová, Pilarová, Matuška, Olympic, Přenosilová, Kratochvílová, samozřejmě Hegerová a především Suchý se Šlitrem nebo Grossmann. A co je na pořadu dnes. Doufám a věřím, že nejde o stařeckou nostalgii a snad i demenci. Jen povzdech. S hudbou to jde do pekel, posloucháme ji na sluchátkách v mizerné kvalitě s mizernými texty a zoufalými melodickými ne-nápady.
A protože podobná úvaha by mohla být napsána i o filmu a třeba televizní zábavě, potěš nás pánbůh. Ale dno je tu proto, aby se bylo od čeho odrazit. Tak snad abychom k němu dorazili co nejdřív.