Byla to zvláštní doba. Neděli co neděli dopoledne jsme chodili obchodovat s deskami. Těšili jsme se na to celý týden, žili v mezidobí úspěšnými nebo neúspěšnými obchody a mezitím, jaksi mimochodem, jsme chodili do práce, hospody, měli děti, rodiny, ženili se a rozváděli, podváděli nebo zůstávali sami. Ale nedělní dopoledne bylo konstantou. Pokud jsme byli v Praze, šlo se na burzu elpíček. Byla samozřejmě nelegální, komunistická policie ji pečlivě monitorovala a čas od času rozháněla. Přesné zadání policie jsem nikdy úplně nepochopil. Kdyby skutečně chtěli, mohli burzu zničit. Byla na veřejném místě, a to se vždy dalo ze všech stran obklíčit a lidem třeba desky i zabavit, cokoliv. Ale probíhalo to nějak tak chaoticky, najednou se odněkud objevilo něco fízlů, lidé se dali na úprk a podle razance zákroku byla pro ten den burza buď jen přerušená, nebo rozprášená.
Ucho Svobody: Hudba končí, sladce spi!
Pokud na tom kterém místě začaly být návštěvy policajtů pravidelné, našlo se místo nové. Časem jsem se stal členem neoficiálního jádra burzy, které dohadovalo, kde příště. Nejdřív byla burza na Václaváku, to koncem 60. let. Pak na Španělských schodech, Kampě, nejdéle se udržela na Letné ve svahu nad Vltavou, v Krči u Labutě a pak v Motole.
Během této zvláštní doby jsme tam chodili za každého počasí. Nedovedu si představit, co jiného by mě přimělo stát několik hodin v mrazu. Co jiného než muzika. Běžná cena novinky, LPčka dovezeného nelegálně z ciziny, byla v průměru 300 Kčs. Na dnešní ceny přepočteno třeba pět tisíc korun. Dovede si dnes vůbec někdo představit, že by za nahrávku dal tolik peněz? Je ovšem pravdou, že to bylo tvrdé platidlo. Za týden LP, pokud se vám nelíbilo, bylo možné vyměnit za jiné, prodat s mírnou ztrátou nebo i ziskem, podle osobní šikovnosti. Prostě peníze a desky kolovaly často jaksi v kruhu. Diskotéky se rozrůstaly velmi zvolna.
Ale každé takové položky diskotéky jsme si vážili a chovali ji jako poklad. Ony taky desky v té době vznikající byly dodnes nepřekonané. V mnoha případech.
Dnes muzika devalvovala natolik, že kvalitnějšího pokračovatele LP, CD, už skoro nikdo nekupuje a lidem stačí mít muziku v krabičce iPodu, tisíce CD v rozměru pár x pár centimetrů. Samozřejmě v horší zvukové kvalitě. Ale kdo by to řešil, když devadesát procent téhle muziky si opatříte zdarma, za chvíli ji převálcuje jiná a vlastně často ani nevíme, co posloucháme.
Hudba pomalu končí. Členové symfonických orchestrů ze zoufalství nahrávají a hrají kdeco pro kdejakou produkci či zájemce, jen aby se uživili. Vynikající muzikanti urazí často stovky kilometrů na cestě na koncert a zpět autobusem doslova za pár šupů. Lidé, kteří mají talent, za sebou hodiny cvičení - kolik času by jim pak mělo zbýt, aby se mohli soustředit na perfektní výkony v klasickém repertoáru? Na koncertech, na které stejně dorazí jen pár zoufalců, posledních troglodytů, záchvěvu minulosti? Nejprodávanější jsou Eva s Vaškem a všechno, co se tomuto modelu čiré esence (vy víte čeho) přiblíží.
