Dobré versus špatné zážitky 3 : 2. Tak by se z mého pohledu dal charakterizovat uplynulý týden. Především nová inscenace Divadla na Jezerce, Válka Roseových. Autor knižní předlohy filmu Warren Adler se k tématu vrátil a připravil divadelní hru, jejíž českou premiéru Divadlo na Jezerce uvedlo ve čtvrtek. Úskalí obsaženo už v záměru. Převést úspěšný a pro manželstvím ožehlé až kultovní film, navíc skvěle obsazený, do českého divadla. Premiérové publikum tleskalo snad dvacet minut. A určitě ne ze zdvořilosti. Protagonisté Roseovi, Michal Dlouhý a Bára Kodetová, i právníci v podání Martina Preisse a Romana Štabrňáka udělali z této české verze událost. Především manželé se nenechali zastrašit filmovými Roseovými Michaelem Douglasem a Kathleen Turner a sledovat je byla jedna velká radost. Michalu Dlouhému uvěříte každou kapku potu i záblesk nadhledu, Bára Kodetová je pak chladná a neúprosná a přitom naprosto chápete Rose, že ji pořád miluje.
Umírající zvíře je filmové zpracování románové předlohy Philipa Rotha. Od prvního momentu běží film o propastí věku oddělené dvojici, stárnoucím profesorovi literatury, kterého hraje Ben Kingsley, a jeho mladé studentce ztvárněné Penélope Cruz, jakoby krok za krokem. Pečlivě vycizelovaně, přesně a nádherně. Zatímco Kingsley tzv. charakterní role přináší zcela běžně, Penélope se mi v tomhle filmu snad poprvé opravdu líbila. Peripetie vztahu, přátelství s dalším spisovatelem, výborně připraveným Denisem Hopperem, a absolutní soustředění na tváře i těla hrdinů, na každé pronesené slovo, autentické odpozorované scény ze života, ve kterých drhne snad jen jednou, vynikajícně vybraná muzika i ostatní náležitosti z Umírajícího zvířete dělají zážitek nesmírně příjemný. Možná může připadat občas banální a lehce vykonstruovaný. Ale to jen těm, kteří podobné situace nikdy nezažili. Život je prostě banalita.
Britská kapela Oasis je už od samého počátku označována za nástupce Beatles. Nikdy jsem tohle přirovnání nechápal, připadali mi na míle vzdálení. Ale jejich aktuální novinka Dig Out Your Soul se výrazně podobá pozdní tvorbě Beatles, Revolveru až Seržantovi. Oasis pracují s tématy téměř odpozorovanými i se zřejmými záměrnými citacemi a sestavili desku, jejíž zejména druhé dvě třetiny jsou strhující muzikou. V době dnešního letu a snaze ovládnout alespoň torza žebříčků a top ten prodejnosti jde o zásah snad až nečekaný. Však taky Oasis sklidili několik negativních recenzí od na současný běh věcí uvyklých recenzentů. Pro mě je Dig Out Your Soul první skutečně zajímavou deskou kapely.
A negativní zážitky? Uhádnete sami. Především vynikající výkon našich fotbalistů pod charismatickým trenérem plným nových neotřelých nápadů. V Polsku nastoupili s překvapivě okysličenou sestavou řadou už stokrát vyzkoušených veteránů, s pečlivě propracovanou koncepcí bezhlavého pobíhání. Polská média avizovala zápas trpaslíka s gigantem, přičemž my jsme měli být ten gigant. Náš fotbal se ovšem výsledku nemůže divit. Jeho současná křivka je zoufale propadná. Až na Slávii, která jediná podívanou předvádí a zaslouženě jediná Evropou jakž takž prochází. Vypadá to, že nás čeká nutné zemětřesení. Jinak se dostaneme do úlohy Rakouska nebo Maďarska a ani Bruckner nám nepomůže.
A co závěrem dodat ke střelbě po křtu? Křtu knihy o úloze sociální demokracie, rozuměj politiky pro obyčejné lidi v současném světě. Oslavy díla, na které přicházejí muži s kapsami plnými peněz. Co asi řekl jeden z nich druhému, že ten ho za to odpráskl jako psa? Můžeme z toho odvodit poněkud křečovité ponaučení. Ani svazky bankovek nezajišťují štěstí.
