V rodinném albu máme několik fotografií z roku 1933. Na jedné z nich je zachycen pohřební průvod, který tehdy šel za rakví mého dědy, Masarykova člověka, starosty Českých Budějovic, poslance a ředitele nemocnice. Zemřel významný muž jihočeského města a dostalo se mu oprávněných poct. Byl jsem na něj hrdý, ačkoliv za komunistů se o něm v Budějcích mlčelo.
Ucho Svobody: Tradice okázalých pohřbů obnovena
Ale v novodobé historii, počítám tu po 89., pokřivené vnímání osobností za minulého režimu nezahrnuju, tedy v oné novodobé historii - jako bychom s mrtvými zacházeli tak nějak narychlo. Když umírali takoví lidé jako Rudolf Hrušínský, František Filipovský nebo Josef Kemr, byli bleskově odbyti nějakým tím ceremoniálem někde v divadle, u Karla Svobody už to bylo lepší - pohřeb byl okázalý a vysílaný přímým přenosem, ale pořád jakoby to nebylo ono.
Přesto tento týden konečně došlo k pořádnému retru. Tak to má být, když zemře významná osobnost, hybatel dění, všeobecně respektovaný muž. Pohřební ceremoniál na důstojném a historickém místě, v projevech logická přirovnání třeba ke sv. Václavovi, účast vynikajících celebrit, osobností českého divadla, hudby i televizní zábavy. A k tomu nejen jejich slzy. A pak manévry srovnatelné s návratem hokejistů z Nagana. Zastavená doprava, desítky policistů, uvolněné komunikace, strážci a policejní vrtulník.
Není třeba litovat peněz nás všech, na takové věci je rádi dáme. Důstojné rozloučení patří k prospěšnému životu. Jen se trochu obávám, aby časem bylo Prahou vůbec možno projet. Znáte přece zákon vendety.
Trochu dobré hudby ještě rád zmíním. Jiří Schmitzer vydal desku Sbírka kiksů s podtitulem Živě z Balbínky. Něco takového jsem ještě za snad 40 let neslyšel. Koncert, v jehož úvodu už Schmitzer upozorňuje, že po něm chtěli živou desku a protože moc věcí nazpaměť pořádně neumí, bude se plést. Plete se a doplňuje, vše komentuje, dovypráví za neustálého smíchu nejen přítomných diváků, ale, což je asi nejzvláštnější, i při opakovaném poslechu desky. Zatímco všichni v masteringových studiích tzv. živé desky píglují, aby umělci vypadali a desky zněly co nejlíp, Schmitzer to tam napálil naprosto bez skrupulí. Neuvěřitelná věc!