Poslední magazín Lidových novin má titulní rozhovor s Jiřím Krampolem. Na první strany tisku se dostávají kuriozity, anomálie, bulvár se pomalu začíná přelévat a prolínat s takzvanými seriózními médii. A ten, koho povrchnost, plytkost, zbožnění nul a bádání v nedůležitostech nezajímá nebo přímo dráždí, začíná nemít šanci. Dostává se na úplný okraj společnosti. Nemají o něj jako o cílovou skupinu zájem nejen komerční média, ale pomalu ho ztrácejí i ta předurčená - veřejnoprávní.
Existují různé světy, zájmové skupiny, více či méně uzavřené, více či méně militantní. O některých víme, jsou to třeba fanoušci fotbalu či hokeje. Nebo v jiných zemích jiných kolektivních sportů. Těch je pořád dost na to, aby cílovou skupinou zůstali. Ale pro ty, koho tento druh zábavy míjí, jde o svět podivný, nepochopitelný, který v lepším případě jen ignorují, v horším jím opovrhují. Prosímvás, dvacet chlapů se honí za míčem!
Jedna vražda nás upozorní na existenci společnosti, která vyznává životní styl předminulého století, Pražské jaro pak na tu podivnou množinu lidí, která se zajímá o klasiku. To už jsou skupiny podstatně menší a drtivě větší většina se pak vzájemně ujišťuje o nesmyslnosti a nedůležitosti jejich existencí. Proč bychom pro ně měli něco dělat, vždyť jsou divní. Elita bláznívá. Ať se třeba zblázní. Nebudeme pro ně psát, nebudeme pro ně vysílat, nebudeme jim dávat žádné peníze. My chceme své Krampoly, uděláme cokoliv.
Většině lze jen závidět, pro ni se dělá všechno. Všechny noviny pro ni píší, vychází desítky barevných magazínů, hrají pro ni rádia, televize se mohou přetrhnout s nabídkou. Kina hrají jejich filmy, všechny ty duševní lidly je prostě plně uspokojují. Menšina, kterou tato většina označuje po komunisticku pejorativně za elitu, má prostě smůlu. Jako kdysi, uzavřít se doma s knížkami, vlastní diskotékou a navštěvovat stále řidší divadelní a filmová představení, koncerty. Dokud to ještě vůbec jde. Protože pro tuto podivnou elitu už nechtějí pracovat ani ti, kdo by to měli dělat z podstaty.
Spolu s celkovou chemikalizací života naší civilizace, kdy klesá plodnost mužů, schopnost donosit plod u žen, narůstá počet limitů a anomálií, které se zase léčí dalšími léky, to vidím jako docela slušný konec civilizace. O jakém se Huxleymu nesnilo. Připadá vám to jako příliš katastrofický scénář? Stačí se na chvíli zastavit a krátce se ohlédnout. Spolu s narůstajícími teplotami a dalšími klimatickými abnormalitami tento proces akceleruje až neuvěřitelně rychle.
To, co se v poslední době děje s našimi hlavními sporty, je vlastně nepřekvapivé. Držet se jako příslovečné klíště se stalo v této zemi normou. A skutečně, nejsou protilátky, nejsou séra. Zavrtání se vyplácí a každá kritika se přežene. A tak zatímco fanoušci, pro které se sporty hrají, a média oprávněně očekávají, že za neúspěchy ponesou zodpovědnost trenéři, ti v klidu zůstávají.
Po ostudě na hokejovém mistrovství světa k totálnímu překvapení zřejmě všech kromě hokejového svazu zůstává Hadamczik na svém místě. Necharismatický, nemluvný, studený trenér, kterého hvězdy z NHL nerespektují a kvůli kterému nastupuje na mistrovství až taková druhá či třetí rezerva. S adekvátním výsledkem.
A ještě tristnější snad je fotbal. Už po propadu na mistrovství světa měl Brückner odejít. Psal jsem to už tehdy, možná si vzpomenete. Celkem tenkrát ojedinělý názor. A je to stále jasnější. Starý pán už neumí změnit taktiku a kdybychom ho nechali, budou Baroš, Koller a spol. reprezentovat ještě v takovém roce 2037. A nebo Rosický - jistě výborny hráč, který se po zápase odvolával na několikatýdenní pauzu zaviněnou zraněním. Pro trenéra to ovšem nebyl argument.
Nikoho nezajímá, že se na výkony reprezentací nedá dívat, že štvou fanoušky, které současně odnaučují návštěvám domácích, natož pak vzdálených stadionů. Stačí se podívat na Liberec, Mladou Boleslav nebo třeba Bohemians 1905. Dobrá parta začínajících fotbalistů dokáže zázraky a často daleko víc než unavená, utrápená, zpanštělá rutina.
K národním mužstvům by měli přijít noví, neokoukaní. Třeba Růžička nebo Výborný k hokejovému a Hašek nebo Lavička k fotbalovému. A následovat nebo lépe předcházet tomu by mělo rozmetání funkcionářských trvalek. Ale kdo to kdy udělá? Komu už konečně dojde, že i sport je určen především k zábavě mas?
