Ucho Svobody: Od Händela přes vilu k Hronovi

Hned dvě světové pěvecké špičky si vybraly árie z oper Georga Friedericha Händela. Obě s doprovodem orchestrů využívajících a vyžívajících se v tzv. autentické interpretaci. Neboli hrajeme tak, jak to nejspíš hráli oni. Zvuk se nedochoval, zůstaly zápisy a informace, jak vypadaly tehdejší nástroje. To jen pro objasnění. Nad těmito osvícenými doprovody ční v prvním případě naše Magdalena Kožená a v druhém Brit Ian Bostridge. Oba výběry se protínají v jedné jediné árii - Scherza infida z opery Ariodante. Jinak sahají do skladeb jiných.

Odražme se tedy od této společné árie - mimochodem nesmírně poklidné a melodické. Jaké mohou vstoupit do ucha určitě každému, ovšem do ucha neotupeného. Kožená poprvé spolupracuje s Venice Baroque Orchestra řízeným Andreou Marconem. A pro tuto árii a celou nahrávku společně zvolili až ostýchavý přístup. Jakoby se snažili nepohnout lístečkem, zlehounka se probírají skladbami tohoto vynikajícího autora. To Bostridge, propracovaný a vybroušený tenor, na to jde razantněji. Jakoby při vědomí, že v dobách autorových neexistovaly zesilovače a média a bylo tedy třeba prostor uzpívat. Pomáhá mu k tomu doprovodný a zkušený Orchestra of the Age of Enlightment vedený Harrym Bicketem. Obě nahrávky pak patří k tomu nejlepšímu, co současná klasická produkce přináší. Dá se předpokládat, že překvapen by byl i autor sám, ve svých dobách takhle vybroušenou interpretaci nejspíš ani slyšet nemohl. A kdybyste se vydali nahrávky hledat - což doporučuju - ještě názvy: Magdalena Kožená - Ah! mio cor a Ian Bostridge - Great Handel.

A ještě naživo - Magdalenu Koženou vídáme pravidelněji, Ian Bostridge přijede už za týden, 23. 9. vystoupí v Praze na zahájení Strun podzimu.

Že Vyvolené na Primě nesleduji, to asi nemusím zdůrazňovat. Lze se jim vyhnout lehce - prostě nepřepnete na tento kanál. Což je v takovém případě výraz dost přesný, mimochodem. Ale akusticky se jim v současnosti, pokud bydlíte v Praze okolo Vltavy, nevyhnete. Od této tupé stavby řve na plné pecky dodaleka nevím jestli živá nebo reprodukovaná hudba, střídaná nadšeným řevem moderátora a přítomných diváků. Od odpoledne do noci, každý den. Vše o desáté noční končí bujarý ohňostroj. Televize si prostě počíná naprosto bezohledně. Jakoby tu sofistikovanou reality show nemohla pořádat někde za městy v pustině. Kam by ostatně tak jako tak měla patřit.

A poslední zážitek z uplynulých dní je možná ještě tristnější. Sledoval jsem donedávna jedinou sledovatelnou talk show - Uvolněte se, prosím Jana Krause. První letošní vydání se, řekl bych, nepovedla. Korunu všemu prozatím nasadil první páteční host - Vladimír Hron. Stejně jako Vilu i jeho pořady důsledně vynechávám. Pitvoření neumětela v převlecích, který neúspěšně paroduje showbyznysové hvězdičky, mě skutečně nezajímá. Ale u Krause jsem ho viděl. V celé kráse. Sebevědomého, sebestředného, infantilního, machistického rádobyzpěváka konzistence jílu, terý se pokoušel Krausovi ukradnout už tak ukradenou show.

Nerozumím příliš mentalitě, která dává podobným jevům vyniknout tak, že vyhrávají sledovanosti i anketu, jejíž jméno už vstoupilo do Guinessovy knihy rekordů v rubrice Zcela nejpitomější název - Týtý.

Pokud bych se vrátil k začátku, skutečně se nedochovaly žádné zvukové a obrazové záznamy z dob Händelových. A my si můžeme jen namlouvat, že všechno, co v těch dobách vzniklo, mělo kvalitu shora zmíněných árií. A nebo, že všechny vily i Hronové úspěšně propadnou cedníkem času. Kéž by byl milosrdně rychlý.

Vydáno pod