Dlouhodobě je evidentní, že zajímavá muzika vzniká spíš mimo proudy. Je občas těžké ji najít, zejména pokud jde o dosud neznámá jména. Tady má mediální posuzovač výhodu - podobné CD se mu dostane do ruky přímo od zdroje a je na něm, aby případně rozpoznal objevnou nahrávku.
Takovou Lauru Izibor, bych si dovolil tipnout, nebude znát nikdo z vás. Však také vydává debutové album, Let The Truth Be Told. Soul v nejvyšší kvalitě. Jedním rázem koří souputnice, které už mají své debuty dávno za sebou a slávu si užívají. Nadupaná, melodicky nápaditá a přitom netuctová muzika se na vás hrne skladbu za skladbou bez nátisku nudy. Tato dvacetiletá rodačka z Dublinu, kde vyrůstala se čtyřmi sourozenci v dělnické rodině, poslouchala samozřejmě Arethu, Stevieho Wondera, pak v patnácti vyhrála rozhlasovou pěveckou soutěž a za pár let už předskakovala v domácích koncertech světové hvězdy včetně Jamese Browna. Dnes má nesporně našlápnuto na vlastní ráznou kariéru. „Chtěla jsem, aby můj debut byl skutečné můj, nesahala jsem po osvědčených písních a všechno jsem napsala sama,“ říká k debutu. Odvážné vykročení se překvapivě tmavé krásné holce podařilo. Retroobal jakoby zahledění do minulosti, která je pořád současná, podtrhuje.
To Tori Amos samozřejmě zná téměř každý, kdo se zajímá o řekněme náročnější písničkářské formy. Pro mě zůstává Tori tak nějak trvale ve stínu Kate Bush, které se až příliš podobá hlasově i autorskými postupy. Ale její novinka - Abnormally Attracted To Sin, je přesto dost zajímavá. Obsahuje několik velmi dobrých skladeb, orámovaných nejpovedenějšími Welcome To England a Maybe California, které jakoby zmíněnou stylovou odvislost americké písničkářky popisují. Deska o stopáži 75 minut pak obsahuje několik vysloveně výplňových skladeb, takže kdyby se Tori Amos odhodlala vytvořit běžné elpíčko, mohla to být špičková nahrávka. Takhle vás bude při poslechu občas obtěžovat mimořádná chuť na něco drsného a třeba kyselého.
Švédský pianista Jan Lundgren už při studiích zamířil k jazzu a jako zřejmě každý se začal zaobírat zásobárnou standardů, Great American Songbook. Ale ta mu i z patriotických zřejmě důvodů začala být těsná a tak debutová nahrávka Janova se jmenovala Švédské standardy. Koncept se osvědčil a doma vyhrával ceny důležité. Ovšem přece jen - standardy došly a tak přišla na řadu Evropa. Tedy trochu napříč. Novinka, ve které se přidali basista Mattias Svensson a v Maďarsku narozený bubeník Zoltán Csörcz Jr., vyrazila od Německa přes Francii, Švýcarsko a Anglii až do Polska a Maďarska. Standardy jsou to často podivuhodné - Anglii zastupují Beatles, Francii Michel Legrand, Německo Kurt Weil a Polsko Krzysztof Komeda a jeho píseň Rosemary má děťátko - ale nakonec, jazz pracuje i s mimotématy často. Někdy to přece jen poněkud drhne, původní melodie je příliš silná a brání se upravení, ale kolekce je to zajímavá. Bohužel, vyhnula se našim zemím. Které třeba přijdou na řadu příště. Celou kolekci uzavírá jakoby pocta předčasně tragicky zemřelému výraznému jazzovému Švédu, Esbjörnu Svenssonovi. Důstojný závěr slušné nahrávky.
- Laura Izibor autor: metro.co.uk, zdroj: lauraizibor.com http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/913/91259.jpg
- Tori Amos autor: AskMen.com, zdroj: AskMen.com http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/913/91263.jpg
- Pianista Jan Lundgren, basista Mattias Svensson, bubeník Zoltán Csörcz Jr. autor: ČT24, zdroj: janlundgren.com http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/10/913/91261.jpg
