V srpnu 1968 mi bylo 15. Dobře si pamatuju to ráno a pak následující dny. Dny nechuti, odporu a postupujícího následného zoufalství. Ale je pravda, že my, vlastně kluci, jsme v té době ještě rozměr celého průšvihu nedokázali odhadnout. Bylo to trochu dobrodružné, chodit po ulicích mezi tanky, vylepovat letáky, roznášet trikolory, sundávat názvy ulic a čísla domů, aby se tak zhoršila orientace okupantů.
Bylo to samozřejmě naivní, ti se zorientovali velmi dobře, přestože tehdy ještě nebyly ty různé GPS. Pomohli jim k tomu domácí. A těch bylo postupně čím dál víc. Nejdřív jsme je označovali za kolaboranty, pak už ne, protože začala kolaborovat významná menšina. A tak se člověk uzavřel do vlastní ulity a snažil se najít jiný smysl života, než by mohla a měla být taky smysluplná práce a poznávání světa.
V té době jsem pracoval v textilní pézetce (podnik zahraničního obchodu) a soustavná valba všech těch neustálých schůzí, školení a celkový ideologický tlak protlačoval ty nezapojené do suterénu a někdy bylo těžké tam setrvat. Naštěstí se mi podařilo nezapojit se. Kdybych to býval udělal, čistě z pragmatismu, kvůli kariéře, lepším možnostem, musel bych se po 89. stydět. Jako se styděla řada mých spolužáků, lidí, které jsem znal. A hlavně těch, kteří navíc podepsali spolupráci s tajnou policií.
Teď je už ovšem zcela jasné, že přichází další fáze jejich životů. Návrat na výsluní. Kdo vstoupil do KSČ na počátku 80. let, věděl moc dobře, co dělá a kam vstupuje. Musel odsoudit invazi, vlísat se soudruhům a pěkně loajálně fungovat. Našemu novému premiérovi bylo v 68. 17 let, Věděl tedy velmi dobře, co se dělo a co pak dělá, když vstoupil. Žádný nezapojený neutrální nestraník. Prostě bývalý komunista. A bývalý komunista, říkal jeden můj známý, to je přece jako bývalý černoch.
Tak tihle lidé teď střídají vládu, která nás měla provést evropským předsednictvím. Místo nesporně charismatického Topolánka muž charisma nulového, místo respektovaného a výrazného ministra zahraničí Schwarzenberga - ani nevím, jak se ten pán jmenuje.
Vysíláme do světa další pěkný signál. Můžeme se snad líbit jen samotným Belgičanům. Lidi bez tváře přece maloval jejich slavný Magritte. Nejsem si ale jistý, jestli tím opravdu chtěl zvěčnit beztvářnost.
Vzpomněl jsem si na tu dobu, když se mnou točili do některého z květnových vydání pořadu Retro. Bude o burzách a já na jednu z nich, tu deskovou, chodil 21 let. Od roku 1968. Neděli co neděli dopoledne. Bez ohledu na počasí, pokud jsem byl v Praze, šel jsem na burzu. A kupoval, prodával a měnil ty poklady. Elpíčka se zahraniční muzikou. Nosili jsme si je domů, tam s nimi zacházeli jak s očima v hlavě. V přepočtu nás taková deska přišla na nějakých 5 000 Kč. Poslouchali jsme, bádali a získávali informace, o které se nepřichází. Což už dnešní posluchači nemůžou znát. Jednak je vše dostupné, jednak už si za to odvykli platit byť i oněch v průměru 350 Kč za kus. Desky, a dost často i velmi kvalitní, vzniknou, v lepším případě zazáří jako blesková kometa a zmizí. I díky burze to v té době šlo. Jak říkávala moje tehdejší žena - životem se prokoušu bez pomoci komoušů. Jen jestli, chce se dnes dodat.
A jedna optimistická nakonec. V pondělí se čeká další slavné fotbalové derby. Poprvé na novém slávistickém stadionu. V celkem zajímavé situaci. Jako malý rozverný aperitiv na mě zapůsobila víkendová momentka. Nedaleko Edenu, ve Strašnicích, mě na ulici míjela tramvaj, která tím nepřátelským územím tak nějak hrdě nesla jméno cílové stanice - Sparta.
