Koncert pro v tu dobu ještě budoucího prezidenta Spojených států Baracka Obamu byl jistě jedním z nejsledovanějších pořadů amerických televizí. A přitom měl jednu příjemnou zvláštnost - nebyl přerušován reklamou. To jistě spousta tamních firem, třeba automobilek, intenzivně obrečela. Nikoliv však divák a určitě ani na místě přítomní.
Ti by ostatně možná pomrzli. Na washingtonské ploše bylo okolo nuly a zkuste v takovém nichtzeitu vydržet něco hodin a k tomu ještě v tichu a nudě, které v místě konání způsobí pauzy televizní reklamy. U obrazovek to ovšem problém nebyl. Koncert to byl totiž utěšený. Na rozdíl od řady podobných účelových koncertů měl tah a hlavně energii. Ta z vystupujících přímo zářila. Nemám informace, zda za vystoupení pobrali honorář, ale nedivil bych se, kdyby to vše podnikli zdarma. Pod Bushem evidentně trpěli a tak nového prezidenta oslavili zcela spontánně. Ostatně Gott s Krylem, pokud vím, taky zpívali na balkóně tehdy zdarma.
Ale promiňte toto srovnání, snese se jen z hlediska obecného nadšení. Jinak co do kvality to byl nářez. V té zimě hráli a zpívali všichni, jako by bylo příjemné jaro. A to i klasický kvartet, vedený duem Yo Yo Ma - Itzak Perlman, kteří svírali struny nástrojů holýma rukama. Na výsledku to ovšem znát nebylo. Všechny jako by hřálo nějaké neviditelné teplo všeobecného pocitu přelomové události. Černoch poprvé v Bílém domě, vyslovovali všichni velmi opatrně v korektní Americe. To je bezesporu přelom, to si dějiny budou pamatovat.
Vystoupení plné hvězd mělo přesto několik nesporných vrcholů. Jedním z nich byl čerstvě oglóbovaný Bruce Springsteen. A vedle něj ještě neběžná spojení Sheryll Crowe, Shakiry, will.i.am-a, Ushera, Herbieho Hancocka, Johna Mellencampa nebo Mary J. Blige. Prokládaná slovy třeba Denzela Washingtona (který snad logicky celou parádu otevřel), Toma Hankse, Queen Latifah nebo Jamieho L. Foxe. Lehounce se přihlásilo i Česko v prakořenech americké zpěvačky Renée Fleming. Vše běželo jak po drátkách.
Se třemi podle mne výjimkami. Za prvé, Garth Brooks si nemastně přivlastnil skvělou skladbu Dona McLeana American Pie, kterou mnohá média považovala snad za lidovku, a pak zůstal na pódiu dalších x minut, pobíhal sem tam a zřejmě si koncert spletl se zábavou kdesi na jihu. A pak vystoupení U2, kde Bono naopak doufal, že on a jeho pánové jsou ty hlavní hvězdy a choval se jako na vlastním koncertě. Taky štrádoval a snažil se přítomné dojmout pouťovým vyvoláváním ve stylu Amerika je jednička. Moc mu to nežrali, možná to i cítil. Nějak tam U2 při vší úctě nezapadli.
A ta třetí výjimka je naštěstí kladná. Vrcholem všeho nebyla závěrečná a Beyoncé výborně zazpívaná neoficiální americká hymna America, the beautiful, ale příspěvek Stevieho Wondera. Při jeho vystoupení povstala i Obamova rodina, zpíval snad celý Washington a běhal mráz asi po všech zádech. Mráz nevyvolaný chladem. Wonderovi nikdo show neukradl.
Byl to krásný koncert, protože vycházel z nadšení, čisté vášně a chuti změnit svět. K lepšímu samozřejmě. Hudba toho umí hodně, tak jí přejme, aby pomohla i tomuto dějinnému předělu.
