Musíme to nějak omladit, dát ceremoniálu šťávu - tak nějak to řekla Anna Polívková včera při předávání Českých lvů v pražské Lucerně a vyhnala tátu z pódia. A za doprovodu tria začala rapovat názvy nominovaných filmů. Nebylo to špatné, ale událost z toho udělal právě až Bolek Polívka, který svým rapováním nastrkal snad všechny, Eminemem počínaje a Gipsy.cz konče, do kapes. Ještě jeden hudební vrchol předávání mělo. Vyrůžovělá sestava tam zazpívala poněkud nekorektní skladbu, která Lucernu zvedla ze židlí.
Ale jinak přítomní vstávali dvakrát - jednak v poctě Juraji Herzovi, který dostal Lva za, znáte to, celoživotní přínos. Nekončí - točí dál. A snad ještě spontánnější byl potlesk a ječení k poctě Václava Havla. Nejprve, když ho moderátoři přivítali v publiku, a pak po vítězství Občana Havla v nové kategorii dokumentů. To ostatně byl jediný Lev, který nemířil do České televize. A kdyby ta tehdy neváhala, mohl být její producentský triumf úplný. Ale i tak, vypadá to, že cit pro úspěšné filmy se na Kavky vrátil. A to i u - po dlouhé době poprvé vyrobeného plně ve vlastní režii - Hlídače č. 47.
Je také fakt, že někdy to vypadalo, že akademie chce podělit všechny nominované pokud možno rovnoměrně. Takže Bohdan Sláma podle této logiky napsal vynikající scénář, který ne zas tak dobře natočil. A Karamazovi, tahle přenesená divadelní hra odehrávající se v malém prostředí, zas byla režijně vynikající, chyběli jen špičkoví herci. Ale to je řečeno v nadsázce. Ono vybírat mezi Karlem Rodenem, Pavlem Liškou a Ivanem Trojanem, kteří hráli všichni skvěle, bylo jistě obtížné.
Osobně mi bylo líto pominutí Emílie Vášáryové při udělování ceny za nejlepší ženský výkon ve vedlejší roli, protože její kreace v Nestydovi byla strhující. Nejspíš se svezla s mírným přesycením akademie z Hřebejkových opusů, které přes jistou nadprodukci zůstávají pořád spolehlivě výrazně nadprůměrné.
Byl to velmi dobrý večer. Po dosti strašidelném aperitivu, který naštěstí jen krátce připomněla tehdejší moderátorská dvojice, to Polívkovi zvládli na víc než výbornou. Otci Bolkovi, jehož pozice v českém zábavním kotli připomíná svou nedosažitelností sochu Kim Ir-sena v Pyongyangu, sekundovala dcera Anna nanejvýš vkusně, decentně a nesmírně příjemně. Petr Vachler už dopředu avizoval, že tentokrát to bude vstřícný, příjemný, rodinný večer. A skutečně byl. Ocenění dostali správnou míru pozornosti a moderátoři neexhibovali. Snad jen Deána Jakubisková předvedla kreaci na hranici únosnosti. Ale bez podobných se takové večery neobejdou a navíc, asi se jí nelze moc divit. Bathory prostě nepřelomila dějiny filmu. Ani v tuzemských poměrech.
Pro film to byl dobrý rok, řekl bych. Ocenění se v řadě položek mohou směle měřit se světovou konkurencí.
A nyní ke Hvězdným týdnům. Astral Weeks, tohle čtyři desítky let staré album Vana Morrisona, patří mezi nejuznávanější opusy historie moderní muziky. A tak se k němu Van Morrison na konci loňského roku vrátil koncertním provedením v Hollywood Bowl, které nyní vyšlo coby CD-záznam a brzy dorazí i DVD.
