Když se redaktor rozhodne natáčet v prestižním koncertním sále, jakým je slavná Carnegie Hall v New Yorku, čeká dopředu problémy a zdlouhavé úřadování. O to překvapivější pro mě byl vstřícný přístup. Samozřejmě existují přísná pravidla, jako délka natočeného materiálu, která nesmí překročit 30 minut a to včetně rozhovorů natočených v šatně umělců nebo kdekoli v zákulisí, délka odvysílaného materiálu musí mít stopáž maximálně 3 minuty, kameraman musí celou dobu vytrvat na jednom místě a případní fotografové nesmí používat blesk.
Ale na těchto podmínkách není nic omezujícího, jen si musí kameraman dát pozor, aby zachytil jen ty nejzajímavější záběry, protože nemůže točit všechno. Na tu práci jsem se těšila, na tak vstřícný přístup není redaktor v českých podmínkách vždycky úplně zvyklý. A i když natáčení proběhlo bez problémů a dokonce jsem jako redaktorka bez ptaní dostala zdarma dvě vstupenky, bylo to natáčení podle amerického scénáře. Vše musí být tak, jak se dopředu projedná, žádné pravidlo se nesmí porušit. Za žádnou cenu.
Do Carnegie Hall jsme šli natočit koncert českého Škampova kvarteta. V rámci oficiálního programu se v New Yorku představilo společně s (dalo by se říct dnes už Newyorčankou) Ivou Bittovou. Zahráli a zazpívali moravské lidovky, uvedli taky své původní skladby a Bittová jako obvykle překvapila svou nevázaností a originalitou.
Hodinu a půl před začátkem si nás u pracovního vchodu vyzvedl Justin, asi třicetiletý zaměstnanec Carnegie Hall, který má na starosti média. Dostali jsme oranžové nálepky s potiskem Press, k podepsání papír, že jsme seznámeni s podmínkami natáčení, to pro případ nedodržení a následného udělení pokuty, a mohli jsme začít. Spolu s kameramanem jsme si mysleli, že tato formalita znamená propustku do zákulisí a můžeme jít hledat naše Škampovce. Ale tak jen tak to nebylo. Justin nám byl stále v patách, po každém rozhovoru zkontroloval stopáž a pečllivě si ji zapsal do svých poznámek. Když jsme natáčeli druhý rozhovor a chystali se ke třetímu, uviděla jsem v jeho očích menší zděšení, protože si musí ještě něco zařídit… (jak jsme později pochopili, musel si rychle skočit přes ulici pro večeři).
Když jsem se chtěla neplánovaně na pár věcí zeptat přítomného profesora Newyorské univerzity, který jako odborník na českou klasickou hudbu přišel na tzv. pre-talking, tedy jakési představení kvarteta před koncertem, to byl najednou problém. Nastalo něco, s čím se v jeho plánu nepočítalo, Justin se začal nervózně ošívat, že asi není vhodné jej teď před samotným vystoupením rušit, už zbývá jen 15 minut do začátku… Když jsem se ale nevzdala a přece se šla zeptat, pro profesora to nebyl problém a ochotně nám rozhovor poskytl.
Koncert trval dvě hodiny, publikum bylo k expresivnímu výrazu muzikantů trpělivé, poslouchalo bedlivě a Škampovo kvarteto a Ivu Bittovou odměnilo potleskem vestoje. Přesto si neodpustím poznámku o kultuře oblékání Američanů… Netroufám si tvrdit, že Češi jsou v tomto ohledu nějak na výši, když ale člověk obecně srovná, jak to vypadá na koncertě v Carnegie Hall a jak třeba v Rudolfinu, Praha rozhodně vede. I když se říká, že Češi nemají vybraný vkus, mají alespoň dost úcty ke klasické hudbě, k hudebníkům i prostorům a minimálně zvolí klasický černý kostým nebo oblek. Tady nebyly výjimkou džíny, sportovní kalhoty nebo tenisky.
- Nástěnka Carnegie Hall autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/180/17983.jpg
- Carnegie Hall v New Yorku zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/180/17982.jpg
- Škampovo kvarteto s Ivou Bittovou autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/180/17984.jpg
