Julie Urbišová

Největší katastrofa od bouře Sandy v roce 2012. Šedesát tisíc zaplavených domů, 13 mrtvých. Bilance záplav, které přišly nečekaně v místech, kde to nikdo nečekal. Jižní Louisiana je přitom na přívaly vody zvyklá – jak kvůli každodenním dešťům v období léta, tak kvůli častým hurikánům.

„Potřebujeme pomoc. Potřebujeme vojsko. Potřebujeme jídlo a vodu. V Superdomu je 15 tisíc lidí. Ulice New Orleans jsou zaplavené. Každý policista a hasič ve městě někoho zachraňuje. Plaveme. Zabavujeme čluny, které nacházíme v ulicích, abychom je mohli používat k zachraňování lidí. Děláme vše proto, abychom zachránili životy lidí.“ Slova někdejšího starosty New Orleans Raye Nagina, který si mimochodem odpykává trest za korupci v pohurikánovém období, znějí dodnes naléhavě.

Turecko každoročně slaví v dubnu (23. 4.) Den dětí. Původně bylo toto datum sice svátkem, který připomíná suverenitu Turecka, tedy dnem, kdy se poprvé sešel první turecký parlament, ale později věnoval turecký stát tohle výročí dětem. Jsou to přece právě ony, kdo tvoří budoucnost národa. O těchto oslavách už jsem na blogu psala, dnes chci dětského dne využít trochu jinak. Podělit se o zážitky ohledně výchovy a života tureckých dětí.

Vypadá to, že tureckým ženám se blýská na lepší časy. Stále hlasitěji bojují za svá práva, tedy alespoň ty, které se rozhodly změnit mnohé nešťastné osudy. A stále více jim naslouchají i úřady a turecká vláda.

Zhruba 100 až 200 lidí přejde každý den syrsko-tureckou hranici. Říkají to zprávy novinářů, kteří se přímo v oblasti pohybují. V tureckých uprchlických táborech už teď žije na 13 000 uprchlíků ze Sýrie – uvádí aktuální zpráva Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Podle jeho údajů už Turecko za poslední rok pomohlo 23 000 Syřanům, zhruba 10 000 z nich se ale vrátilo zpátky – buď kvůli slibům syrského režimu, že bude brzy lépe, nebo kvůli špatnému pocitu, že v rodné zemi nechali své příbuzné. Alespoň takto hovoří svědectví lidí, která z míst na jihovýchodě Turecka postupně přicházejí.

Turci mají poměrně typickou vlastnost. Nevím, jestli se ji učí od svých politiků, kteří v ní vynikají, anebo je to jejich přirozenou součástí, ale když se naštvou, pak všude okolo chrlí oheň. Aneb nadávají, vyhrožují, malují ty nejhorší scénáře, a kdyby mohli, tak snad vyhlásí válku. Momentálně ji symbolicky vyhlásili Francii, jak jsem psala už minule. To jsem se ale domnívala, že jejich rozzlobené řeči skončí stejně jako vždy – tichem po pěšině. Vyhrožovalo se embargy a přerušením obchodu atd. Podle předchozích zkušeností jsem si ale říkala, že zřejmě k ničemu zásadnímu nakonec nedojde a vše pomalu vyšumí. Jenže ono to tak úplně není.

„To jsou Francouzi?“ ptá se na trhu svého kolegy asi čtyřicetiletý chlapík s cigaretou v puse. „Jo, jo, to jsou ti od Sarkozyho, měli bychom je všechny bojkotovat,“ odpovídá ve vtipu prodavač spodního prádla. Myslel to opravdu jako legraci? Něco mi říká, že v tomhle případě je za uštěpačnou poznámkou i trocha pravdy. Francouzští zákazníci a turisté si to v těchto dnech v Turecku lidově řečeno vyžerou. Ve Francii totiž prošel zákon, podle kterého bude nelegální zpochybňovat genocidu, včetně arménské, za kterou stojí osmanští Turci. A původně politická roztržka mezi Francií a Tureckem nenechala klidné ani obyčejné Turky.

Věděli jste, že Mikuláš se narodil v dnešním Turecku? A víte, proč Mikuláš nosí dětem na svůj svátek (a někde jako Santa Claus na Vánoce) dárky? Turci mají tuto historickou postavu rádi, i když patří ke křesťanství.

Po devíti měsících strávených ve vazbě začal soud s tureckými novináři, kteří podle obžaloby pomáhali chystat státní převrat. Svými články a činností v médiích měli podporovat nelegální skupinu Ergenekon, která chtěla údajně svrhnout vládu. Téma státního převratu je ostatně evergreenem turecké politiky a reality posledních několika let. Novináři byli zatčeni začátkem března ze dne na den ve svých bytech, jejich kanceláře tehdy prohledali, počítače, disky a jiné materiály zabavili. Zmizel celý jejich pracovní archív. Kolik rozpracovaných témat měli? To už se zřejmě nedozvíme. Stoprocentně šlo ale o témata, která nebyla příliš po chuti zdejší současné garnituře.

Asi nikdo si neumí představit, co zažívají lidé během zemětřesení. Jak dlouho asi trvá okamžik, kdy člověk přemýšlí, zda ještě stihne vyběhnout z rozhoupaného domu, anebo bude lepší rychle skočit pod stůl. Turecko se s otřesy potýká poměrně často. Když jsem před půl rokem ucítila ve svém bytě malé chvění, vyděsila jsem se. Bylo jen pár dní po hrozných otřesech v Japonsku. Přesto o nic nešlo, zemětřesení o síle 4,1 stupně pro Turky nic neznamená. Zato teď, když už naměřili 7,2 stupně a domy se začaly kácet k zemi, věděli, že je zle.

Celovečerní filmy i dokumenty promítané na největší turecké filmové přehlídce nepřidají člověku na dobré náladě. Téměř z každé projekce odchází divák s hlavou svěšenou dolů a ponořen do myšlenek, jak je na tom našem světě špatně. Nefungující vztahy, netolerance, utlačování menšin nebo ohromná síla světových korporací ničících vše původní a originální. To jsou jen některá témata zdejší produkce. Vlastně ani další doprovodný program, který bez přestávky připomíná, jak jsou lidem odebírána práva a jak se zneužívá slovo svoboda a demokracie, není k zasmání. I když právě tento fakt přece jen může být důvodem k optimismu. Už jen to, že se o tato témata lidé zajímají, je signálem naděje a možné změny.

Do titulků tureckých novin se v poslední době vkrádají ženské hrdinky. A pro někoho možná překvapivě v souvislosti s typicky mužskými záležitostmi, jako je například fotbal nebo politika. Příklad první: fotbal. Veskrze ženské publikum fandilo před několika týdny v zápase turecké ligy. Na utkání, které se mělo původně odehrát za trest bez jediného diváka, přišlo přes 40 tisíc žen a dětí. Lístky byly zdarma. Rozhodnutí turecké federace, které sice potrestalo fanoušky týmu Fenerbahče, kteří předtím narušili zápas tak, že se nedohrál, ženy velice potěšilo. Ty jsou navíc (jak všichni v Turecku vědí) někdy fotbalu mnohem oddanější než jejich mužské protějšky.

Když jsem před několika lety projížděla německým venkovem, nestačila jsem počítat všechny malé bufety s kebabem nebo turecké restaurace. Jednou to byl Istanbul kebab, jindy Ankara nebo Adana kebab. Jména restaurací napovídala, odkud jeho majitel pochází. Všechny měly společný původ v Turecku. Když se člověk dočte v novinách, že v Německu dnes žije zhruba 3 miliony Turků, sice to působí jako velké číslo, ale ve skutečnosti mu to nic neřekne. Až osobní zkušenost lidem otevírá oči.

Je to pár dní, co muslimové slavili jeden z největších svátků v roce, který je známý po celém muslimském světě jako eid. V Turecku se svátek, jenž následuje po skončení postního měsíce ramadánu, jmenuje šeker bayrami neboli svátek sladkostí. Ramadán, jak se obecně ví, je měsíc, ve kterém se muslimové postí. Od svítání do setmění nesmí jíst ani pít. Lidé musí vydržet až do večerních hodin, kdy už většinou čekají u rodinného stolu na to, až přesně nastane okamžik západu slunce. Pak nastává večeře.

Nedá mi to a ještě jednou se musím vrátit k tématu korupce v tureckém fotbale. I když světěm právě otřásají důležitější události, na letošní léto turečtí fotbaloví fanoušci hned tak nezapomenou. A to, jak se kauza za dva měsíce konání vyvrbila, jen popisuje stav věcí v zemi. Jen den před losováním základních skupin Ligy mistrů, tedy doslova za minutu dvanáct, se totiž Turecká fotbalová federace na nátlak UEFA rozhodla kvůli podezření z korupce vyloučit z evropské soutěže svého mistra - Fenerbahce Istanbul.

Předem upozorňuji, že tímto textem nemám v úmyslu namíchnout všechny ty, kteří jsou otrávení nepřicházejícím (nebo snad už proběhlým?) létem v Česku… Ale u nás v Turecku je turistická sezóna v plném proudu. Městské pláže, i hotelové soukromé pláže jsou přeplněné, moře teď uprostřed léta vypadá jako městské koupaliště. Je tu hlava na hlavě, lidé se pečou pod slunečníky a stěžují si na horko. I já si říkám, že jezdit na dovolenou do jižanských zemí v létě je tak nějak nesmysl. Ovšem, pokud nejste milovníci čtyřicetistupňových veder a vlhkosti. Právě tato kombinace je téměř vraždící.

Už dva týdny Tureckem otřásá fotbalový skandál. Lépe řečeno tedy korupční fotbalový skandál. I tady by se našla spousta materiálů pro následné využití v divadelní parodii. Jen místo proslulého Ivánka by byl hlavním hrdinou Aziz. Aziz Yildirim je totiž šéfem jednoho z nejznámějších tureckých prvoligových klubů – Fenerbahče Istanbul. Klubu, který v uplynulé sezóně získal titul mistra, a to už poosmnácté v historii, což je v Turecku rekordní počet. Jenže podle policie k tomuto poslednímu titulu přišel Fenerbahče, více než úsilím a dřinou, díky úplatkům. I když to původně vypadalo, že se skandál bude točit právě jen okolo Fenerbahče, nakonec se každým dnem rozmáhá.

Teplé jídlo, střecha nad hlavou, tekoucí voda a elektřina. Za to, co je pro nás naprosto běžnou součástí života, jsou dnes syrští uprchlíci v Turecku mimořádně vděční. Turecku děkují v každém rozhovoru, které se novinářům i přes zavřené brány a vysoké ploty daří dělat. V uprchlických táborech u hranic se Sýrií je přes jedenáct tisíc lidí. Tísní se ve stanových městečkách, své soukromí museli dočasně vyměnit za život v bílých stanech a na prašných cestách v okolí. Tedy alespoň doufají, že je tento pobyt dočasný a už brzy skončí. Všichni se chtějí vrátit domů, vědí ale, že teď to nejde.

Deník Financial Times vybral za nejlepší město k životu turecký Istanbul. Je to podle listu město kosmopolitní, mladé, ale přitom historické, jeho obyvatelé jsou směsí různých národů i náboženství a jeho výjimečnost je i v tom, že leží na dvou kontinentech. Žít v Istanbulu musí být opravdu vzrušující jak v pozitivním, tak negativním smyslu. Město s 13 miliony obyvatel je nejkrásnějším pozůstatkem kdysi mocné a bohaté Osmanské říše a v jeho uličkách, palácích a mešitách i dnes můžeme nahlížet zpátky o několik století. Zároveň je ale městem, kde vládne stres a chaos. Obzvlášť nebydlíte-li přímo v centru a musíte denně jezdit tam a zpět přecpanými istanbulskými silnicemi.

Auta projíždí městem a troubí na celé kolo. Vypadá to, jako by právě Turecko vyhrálo mistrovství světa ve fotbale. Fanoušci mávají tureckými vlajkami a křičí hlasitě „Turecko! Turecko!“ A přitom jen skončily parlamentní volby. Takto vypadaly oslavy těch, kteří dali hlas vládní Straně spravedlnosti a rozvoje premiéra Erdoğana. Ve volbách zvítězila jeho strana už potřetí za sebou. Hlas jí dal každý druhý Turek a i když strana doufala v ještě lepší výsledky, bude mít i nadále většinu v tureckém parlamentu.

O letošních tureckých parlamentních volbách se v zemi mluví už minimálně od loňského podzimu. To se Turci v referendu vyjadřovali k tomu, zda chtějí novou ústavu. V hlasování se tehdy voliči postavili za návrh vládní Strany spravedlnosti a rozvoje a novou ústavu tedy budou s největší pravděpodobností už brzo mít. Vždyť už loni v září se mluvilo o tom, že referendum bylo jakousi generálkou pro příští volby. A zatím se ukazuje, že odhady to byly zřejmě správné.

Možná už za jedenáct let bude vypadat turecká metropole trochu jinak. Okolí Bosporského průlivu bude klidnou obytnou zónou, kde už život lidí nebudou otravovat velké nákladní lodě. Silnice a mosty nebudou přecpané automobily a ani v ulicích centra se nebude mačkat tolik lidí. Alespoň tak si Istanbul představují do budoucna politici, kteří přišli s velkolepým plánem.

V době, kdy celý svět žije zprávami z Japonska, lituje tamní obyvatele a bojí se dopadu celé katastrofy i kvůli zasažené jaderné elektrárně ve Fukušimě, státy dělají důležitá rozhodnutí. Některé, jako například Německo, silně zvažují, zda do budoucna s jadernou energií počítat. Jiné zase právě teď vyhlašují do světa, že se chystají postavit svou první jadernou chloubu. Právě do té druhé skupiny se řadí i Turecko.

Posledních pár týdnů to nemají turečtí novináři jednoduché. S jarem a blížícími se parlamentními volbami v zemi jaksi přituhuje. V březnu provedla turecká policie razii v několika domech novinářů, prohledala redakce a výsledkem bylo zatčení zhruba dvacítky reportérů. Většinu z nich policisté záhy propustili, dva z nich, známé investigativní novináře, si ale u sebe nechali.