Julie Urbišová strana 3 z 5

Tento týden nezačal v Turecku vůbec pěkně. Pondělní ráno, které bývá už samo o sobě nepříjemné, ještě více zkazily zprávy o útoku izraelského komanda na jednu z lodí, která mířila do Gazy, a kde bylo okolo čtyř set tureckých občanů. A všichni jsme se najednou ocitli ve světě něčí propagandy. Podle izraelské strany šlo o adekvátní zásah, podle Turků zase o akt násilný, který turečtí politici hned přirovnali k masové vraždě, pirátství a ke státnímu terorismu. Každý má asi na celou událost svůj názor a k čemu na lodi přesně došlo, to možná objasní mezinárodní vyšetřování.

Jaké to je v tom Turecku? A nebylo ti v té Americe líp? A nestýská se ti po Češích? Ptají se mě známí a kamarádi. Je mi dobře, díky za optání. Ale opravdu, v Turecku, tedy konkrétně v Antalyi se mi zatím žije moc dobře. Je to staré město s historickým centrem a přístavem, s plážemi jen několik zastávek tramvají z centra. Je to ale i město plné vysokých poměrně nevzhledných domů, protože ve stavebnictví se tu v posledních letech točí nejvíce peněz. Člověk, který se na svém pozemku ještě před deseti lety staral o pomerančovníky, později své políčko výhodně prodal jednomu z mnoha investorů a dnes na něm stojí dům třeba s deseti byty. A z obyčejného farmáře se stal přes noc boháč. Nemusím asi vysvětlovat, že vzhledu města takovýto neregulovaný rozmach staveb moc neprospívá. Ale to je na samostatný blog. Dnes bych spíš chtěla nakousnout takovou drobnost, která mi v Turecku každý den trošku ztrpčuje život. Řízení.

Už pár týdnů sice v New Orleansu nejsem, ale nemůžu si nevšimnout toho, čím si teď stát Louisiana prochází. Vládne v ní panika a strach. Na to jsou ostatně místní poměrně zvyklí. Ale dá se vůbec na něco takového zvyknout? Před pár lety pobřeží Mexického zálivu zničil hurikán Katrina, předloni zase hurikán Gustav. Teď jih Louisiany znovu čelí katastrofě a místní se ptají, co je pro ně horší: voda a vítr nebo ropná skvrna. To první bylo pohromou především pro lidi a civilizaci, to druhé zase ohrožuje hlavně přírodu.

Koncem dubna jsem měla neustále červenou před očima, až se mi z ní točila hlava. Všude v ulicích visely obří turecké vlajky a portréty Atatürka. Země slavila jeden ze státních svátků - Den suverenity. Tak velké vlajky České republiky jsem nikdy neviděla, asi je ani nemáme, asi nemáme, proč je mít. V Turecku mají vlajky tak velké, že dokáží pokrýt celou budovu, symboly státu jsou pro Turky velmi důležité a musejí být proto vidět. Turci, tedy hlavně ti, kteří jsou příznivci Atatürka, jsou na svou zemi a na to, co pro ně Atatürk vytvořil, velmi hrdí. Rádi to dávají najevo, rádi se Atatürkem chlubí a často zmiňují všechny jeho zásluhy. A státní svátek je přesně tou příležitostí, jak jeho jméno skloňovat ještě častěji a hlasitěji.

Tento týden skončil v turecké Alanyi velký cyklistický závod Tour of Turkey. Jeho organizátoři jsou pyšní na to, že se jim z obyčejného národního závodu podařilo uspořádat mezinárodní událost, o kterou mají zájem nejen profesionální týmy cyklistů, ale i evropské televize a novináři. I když byli v souvislosti s Tureckem a jeho organizačními schopnostmi někteří novináři vůči závodu skeptičtí, ukázalo se, že Turecko není v cyklistice na slepé cestě.

Tak jsem přesídlila. Z amerického New Orleansu daleko na východ do turecké Antalye. Katolickou jihoamerickou kulturu střídá muslimská. Kostely nahradily mešity a jazz se proměnil v turecké arabesky. Místo velkého latte bez cukru si tu objednávám malou silnou černou a nasládlou tureckou kávu, i když mnohem častěji popíjím černý čaj. Cheesecake nahradila baklava, hranolky rýže a velmi nápadně se zmenšila a zestárla všechna auta. Bye, bye America. Hoş bulduk Türkiye!

Když jsem posledně psala o zdravotnické reformě, narazila jsem na další americký problém. Jeden z mých známých si stěžoval, že on nakonec bude muset platit za porody imigrantů. Sice to neřekl naplno, ale myslel tím především Hispánce. A právě mezi přistěhovalci ze zemí Latinské Ameriky je také nejvíce mladých, teprve dospívajících maminek. Více než padesát procent z nich otěhotní ještě před dvacátými narozeninami. Podobně jsou na tom mladé černošky. Naopak nejméně nedospělých maminek je mezi americkými Asiatkami.

Dlouho vládlo v Americe napětí, jestli se prezidentu Obamovi podaří prosadit zdravotní reformu. A když se mu to před pár dny povedlo (opakované hlasování v senátu by tento proces nemělo překazit), z mého okolí znělo: „Už jsem ani nevěřila, že to tato země dokáže. Přece jen má ještě smysl žít v Americe.“ Ale také toto: „Je skandální, co si to Obama dovoluje. Už aby byli zpátky u moci republikáni. S takovou budeme my poctiví Američané doplácet na miliony přistěhovalců.“

Ráda a často poslouchám ve Spojených státech Český rozhlas, takže poslouchám i reportáže Marie Woodhamsové, zpravodajky z Rakouska. Když jsem narazila na rozhovor s ní na webu Mladé fronty DNES, hned jsem se začetla. Zaujal mě hlavně jeden její zážitek ze začátků života v cizině. Na jednu z otázek o tom, jak ji jako mladou ženu z Československa přijali, odpověděla historkou, kdy na jedné párty žena, která seděla u stolu vedle ní, konstatovala, že paní Marie musí být velmi šťastná, že je tady, tedy v Rakousku. Paní Woodhamsová odpověděla ano, jsem šťastně vdaná, tak jsem spokojená, ale ona na to, že spíš myslela, že tady v Rakousku všechno konečně má. Umím si živě představit, jak se paní Woodhamsová naštvala a bránila se slovy, že opravdu v Československu netrpěla hlady, měla práci, byt i chatu, že zkrátka nebyla chudá.

V Čechách se často říká, že je lepší vyhořet, než se stěhovat. V Americe si to ale nemyslí. Lidé se tu stěhují průměrně jednou za pět let. Sama teď před jedním takovým přesunem stojím a všimla jsem si, že proces balení, vybírání nového města a pak nového domu není tak důležitou změnou v životě Američanů. Spíš je to nutná součást jejich života.

Do otevřeného boje s dětskou obezitou se pustila manželka amerického prezidenta Michelle Obamová. „Vypněte televize, pijte víc vody, dávejte si menší porce a začněte se hýbat,“ vyzvala Američany první dáma Spojených států. Má pravdu, děti za své stravovací návyky nemůžou. Jsou to rodiče, kteří „zavinili“, že každé třetí dítě v USA je obézní. Přesto už Obamová komunikaci s rodiči jaksi vzdala a chce brát útokem prostřednictvím škol právě samotné děti.

Zpráva o tom, že se mají teroristé zodpovědní za útoky na newyorská dvojčata soudit přímo na Manhattanu, jen kousek od místa tragédie, vyvolala vloni v New Yorku neklid. Hlavně mezi příbuznými obětí. O to víc se jim teď ulevilo, když to vypadá, že očekávaný dlouhý soudní proces, nakonec v New Yorku nebude. Budeme vězni ve svém vlastním městě, bojíme se o bezpečnost, co když proběhne na protest tohoto procesu další teroristický útok? Ptali se vystrašeně a možná oprávněně Newyorčané. Proč mají navíc z jejich kapes proudit miliony dolarů na zvýšenou ochranu města? Vždyť už teď to na některých místech v New Yorku vypadá, že válka probíhá přímo na území USA. Ozbrojené muže potkáte na letištích, na hlavním vlakovém nádraží Grand Central nebo při vstupu na městské trajekty.

Za dva týdny už bude Amerika vědět, který fotbalový tým je letos nejlepší. Ne že by to byla pro našince jakkoli závratná zpráva, ale já ji prostě momentálně z New Orleans nemůžu jen tak přejít. Poprvé v historii neworleanského týmu se totiž Saints do pověstného finále – Super Bowlu – konečně dostali.

Každý den se objevují z Haiti zprávy s narůstajícím číslem obětí a všem je už jasné, že tuto zem postihla další z katastrof, možná zatím ta největší. Tady na jihu USA, v New Orleans, se všichni okamžitě začali zajímat o to, jak postižené zemi pomoci. Možná i proto, že samotné město si prošlo podobným, i když – ve srovnání se zemětřesením na Haiti – mnohem menším neštěstím. Když přišla Katrina a smetla polovinu města, nedostávalo se lidem pomoci několik dní. Haiti je na tom momentálně podobně, i když se celý svět semknul a posílá pomoc, místní lidé jsou frustrovaní a nešťastní z toho, že pomoc nepřichází včas.

Necelý týden od posledního pokusu o teroristický útok na palubě letadla mířícího do USA jsem se z Vánoc v Česku vracela i já. Původní let z Prahy přes Amsterdam do Ameriky mi před několika týdny holandská letecká společnost KLM změnila na trasu Praha-Paříž-Atlanta-New Orleans. Přes Amsterdam jsem se ale před Vánoci do Česka vracela a byla jsem překvapená, jak přísná jsou na letišti Schipol bezpečnostní opatření. O to víc mě zpráva o výbušnině v letadle překvapila.

Pravidelný sloupek s tématem sexu proslavila zbožňovaná Carrie v seriálu Sex ve městě. Teď se novou Carrie stává Ashley Dupreová. Jestli vám to jméno nic neříká, nemáte se za co stydět. Nejedná se o žádnou novou seriálovou hvězdu, ani populární novinářku, která by měla na starost odlehčená témata. Čtyřiadvacetiletou Ashley, která dostala exkluzivní nabídku od bulvárního amerického listu New York Post, si můžete pamatovat v souvislosti se jménem Eliota Spitzera. Je to jedna z dívek, které si tento bývalý guvernér státu New York s oblibou objednával, aby s nimi trávil noci.

I když se od začátku krize Amerikou šíří zprávy o tom, že slavné město hříchu Las Vegas je silně zasaženo úbytkem přílivu peněz, bombastické otevření nového hotelového komplexu Citycenter z tohoto týdne je důkazem opaku. „Show must go on“ se ozývá Amerikou. Chceme dál své hry, přepychové hotely za babku a místo, kde můžeme odhodit problémy a možná i doufat, že nějakou tu tisícovku do rodinného rozpočtu v hazardu vyhrajeme.

Když se svět dozvěděl, že Nobelovu cenu za mír si letos odnese americký prezident Barack Obama, nekřičel nadšením. Možná se trošku uklidnil po tomto týdnu, kdy sám oceněný ve své řeči zdůraznil, že jsou tu lidé na tuto cenu jistě vhodnější. O to více, když on sám stojí v čele armády, která válčí ve dvou zemích.

Narodila se v chudé rodině v Mississippi a dnes je z ní miliardářka. Oprah Winfreyová je jedním z nejbohatších a nejvlivnějších lidí amerického i světového zábavního průmyslu. Její odpolední šou Oprah je nejsledovanější už spoustu let a dostat svého klienta do tohoto pořadu je pro manažery největší úspěch. Ten totiž zajistí další úspěch. Prodejnost knih, CD, návštěvnost kina, vznik nových fenoménů. A teď má Oprah po pětadvaceti letech skončit.

Kalifornie je symbolem bohatství, hollywoodských hvězd, slunce a v poslední době i symbolem ekonomické krize. Stát s největší americkou ekonomikou, rodiště velkých filmových studií, ale i počítačových firem se už nějakou dobu potýká s finančními problémy. Když měl letos v létě guvernér Schwarzenegger velký problém s rozpočtem, hrozilo zvýšení daní. Nakonec ale raději usekl peníze školám, univerzitám, městům a státním zaměstnancům, než aby došel k tomuto nepopulárnímu kroku. Kalifornie tak dál zůstává americkým rájem, i když se topí v dluzích.

Necelý týden po otřesném útoku na americké vojenské základně v Texasu se příbuzní rozloučili s třinácti oběťmi. Muž, který na své kolegy začal střílet, se mezitím probral z komatu a bude čelit vojenskému soudu. Nidal Malik Hasan je muslim a má arabské jméno. Takové bylo druhé sdělení médií hned po informacích o mrtvých a zraněných. Aneb jak se z masového vraha díky jeho jménu stal během vteřiny a bez důkazů a vyšetřování terorista.

Na Halloween se v Americe těší každý rok především děti. Chodí od domu k domu se známou frází trick or treat, neboli dejte nám koledu nebo vám něco provedu, a odcházejí s plnými taškami sladkostí. Nechybí samozřejmě masky. Za poslední roky se objevují symboly Halloweenu i u nás, a popravdě moc nerozumím přejímání tradic jiných zemí, jako bychom těch svých neměli dost, a jako by nebyly dost dobré. Ale budiž, vydlabané dýně se svíčkou uvnitř nejsou zase tak špatnou podzimní dekorací.

Tak to nakonec dopadlo i v Česku. Všichni na světě, kdo mají připojení na internet, se mohli v noci z neděle na pondělí podívat na přímý přenos z koncertu kapely U2 v Los Angeles. Přelomová akce, vítaná hlavně fanoušky ze zemí, které turné 360 stupňů minulo. Například i Česko.

Los Angeles/Praha - Čtyři měsíce po smrti se dostává Michael Jackson na filmová plátna. Snímek This Is It bude v premiéře uveden dnes v 18:00 místního času v Los Angeles, v České republice se poprvé představí na slavnostním večeru 28. října ve Village Cinemas Anděl. Promítat se bude jen 14 dní - do 11. listopadu. Hudební dokument dokončil režisér Kenny Ortega v rekordním čase. Co by za normálních okolností stříhal devět měsíců, zvládl jeho tým udělat za šest týdnů. Výsledkem je téměř dvouhodinový snímek, který zachycuje Michaela Jacksona během přípravy koncertního turné, které mělo odstartovat v létě v Londýně.