Tento týden nezačal v Turecku vůbec pěkně. Pondělní ráno, které bývá už samo o sobě nepříjemné, ještě více zkazily zprávy o útoku izraelského komanda na jednu z lodí, která mířila do Gazy, a kde bylo okolo čtyř set tureckých občanů. A všichni jsme se najednou ocitli ve světě něčí propagandy. Podle izraelské strany šlo o adekvátní zásah, podle Turků zase o akt násilný, který turečtí politici hned přirovnali k masové vraždě, pirátství a ke státnímu terorismu. Každý má asi na celou událost svůj názor a k čemu na lodi přesně došlo, to možná objasní mezinárodní vyšetřování.
Turecká vyjížďka
Každopádně v Turecku tato akce dohnala k reakci snad každého člověka. Politici se předháněli v komentování útoku a ve vymýšlení těch nejpeprnějších přirovnání. Ministr zahraničí okamžitě letěl do New Yorku, aby vystoupil na mimořádném zasedání Rady bezpečnosti OSN, premiér se okamžitě vracel ze zahraniční cesty. Nikdo se nechtěl unáhlit ve vynášení soudů, ale zároveň si politici neodpustili velmi ostrou kritiku na adresu Izraele. Kdybychom žili o sto let dříve, byla by taková vzájemná provokace dvou států začátkem války. Obzvlášť jedná-li se o země, které jsou známé tím, že její obyvatelé mají, jak se lidově říká, horké hlavy a často jednají pod vlivem emocí. A i když emoce v prvních hodinách po zveřejnění informací o napadení lodí převládaly, turečtí politici si zároveň uvědomili, že teď je na řadě postarat se o své lidi.
Pro mnohé Turky už ale bylo pozdě. V konvoji, o kterém se už několik dní před vyplutím diskutovalo a od něhož se předem očekávaly problémy, zemřelo devět lidí. Osm z nich byli Turci, jeden Američan tureckého původu. Lidé, kteří vešli do ulic a po tři dny protestovali ve velkých městech (před izraelskou ambasádou se v pondělí večer sešlo až deset tisíc nespokojených lidí), křičeli nahlas nejen proti nepřiměřenému zásahu Izraele, ale i proti své vládě, která podle nich mohla celému incidentu zabránit. Proč vláda otázku konvoje s izraelskou stranou nekomunikovala? Proč aktivistům nevyjednala alespoň nějaké podmínky pro předání humanitární pomoci (pokud šlo o humanitární pomoc)? Jak je možné, že si Izrael jako nejtěsnější spojenec Turecka v regionu takový zásah dovolí? Odpovědi na tyto otázky kladené tureckými obyvateli ale nepřicházely.
Z toho, co původně měla být humanitární akce sedmi set aktivistů a od níž turecká vláda až do poslední chvíle dávala ruce pryč, se stala velmi žhavá politická záležitost. Přišla obvinění, že na lodích byli teroristé, že tam byly zbraně, že šlo více o propalestinskou politicky zaměřenou kampaň než o humanitární pomoc. Ze záběrů pořízených během útoku je jasné, že aktivisté se vojákům postavili, že je napadli, nebo se ve zmatku bránili, kdo ví. Izraelští vojáci zase říkají, že oni stříleli v sebeobraně. Podle Turecka na lodi nebyly žádné zbraně, celní správa svatosvatě prohlašovala, že celý náklad prošel pečlivou kontrolou, že každý z cestujících prošel bezpečnostními rámy a osobními prohlídkami. Příbuzní účastníků konvoje od začátku pro média mluvili o tom, že si jejich bratři nebo manželé nevzali na loď ani kapesní nůž, to právě proto, aby je pak někdo nemohl obvinit z přítomnosti zbraní na palubě. A pak se dočtete v rozhovoru s kameramanem Honzou Línkem, že je před vstupem na loď nikdo nekontroloval a že si vlastně na palubu mohl každý pronést, co chtěl. Pro obyčejného čtenáře nebo diváka zpráv není nic složitějšího, než se orientovat v naprosto protichůdných verzích a výpovědích. Jako vždy bude pravda asi někde uprostřed.
Ať vyšetřování dopadne tak či onak, celý incident velmi ovlivní hlavně turecko-izraelské vztahy. Turecko, které bylo doposud otevřeným spolupracovníkem Izraele, a bylo kvůli tomu mnohými islámskými zeměmi často kritizováno, teď Izraeli vyhlásilo, když ne skutečnou, tak diplomatickou válku. Po celém světě požaduje, aby byl zásah izraelských vojáků tvrdě odsouzen a potrestán. Chce také, aby Izrael ukončil blokádu pásma Gazy. Turecko odvolalo svého velvyslance v Izraeli, zastavilo společná vojenská cvičení a teď zvažuje, jaké další kroky může podniknout. Zdejší novináři už se shodují v tom, že i kdyby se nakonec vzájemné vztahy urovnaly, bude pro politiky tvrdým oříškem vysvětlit veřejnosti, proč s izraelským státem nadále spolupracovat.