Julie Urbišová strana 2 z 5

Turecko je fotbalovou zemí. Své o tom ví miliony zdejších fanoušků, kteří svůj fotbalový tým milují skoro až za hrob. Vášniví Turci sledují velmi ostražitě, co se kde ve fotbalovém světě šustne, koupě nových hráčů komentují, kudy chodí a svou příslušnost k tomu či onomu klubu dávají náležitě najevo. Nejen všemi možnými doplňky, oblečením, ale i výzdobou auta, kanceláře nebo dokonce celého bytu. Velmi populární a snadno dostupné jsou například deky nebo povlečení v podobě loga slavných klubů, které často vidíte sušit se na balkónech mnoha bytů. Ale to je známé i u jiných evropských jedniček.

Kdyby se mě někdo zeptal, jak se nejčastěji lidé v Turecku baví a co nejraději dělají ve svém volném čase, nepotřebovala bych moc času na rozmýšlení. Odpověď by byla, že se Turci velmi rádi scházejí u stolu plného dobrého jídla. Ať už doma, na návštěvě, v restauracích nebo v malých bufetech na rohu ulice. Tak jako my Češi rádi debatujeme o všem podstatném i o úplných pitomostech nad půllitrem piva, tak si Turci hodiny povídají u snídaně nebo u večeře, a přitom se na stole vystřídá třeba i deset různých chodů. Říká se, že nejlépe chutná na čerstvém vzduchu, a důkazem toho jsou i turecké ulice nebo venkov.

Mezinárodní den žen se v Turecku slaví každý rok. Nemá žádnou pachuť jako u nás, kde od tohoto původního svátku amerických dělnic dáváme většinou ruce pryč. V Turecku si lidé přejí všechno nejlepší, města pořádají pro ženy koncerty, restaurace a kluby zase nabízejí speciální zvýhodněná menu pro tento večer, která jsou určena výhradně ženám. Mužům vstup zakázán. Turecko, to nejsou jen ženy ušlápnuté, jak si možná mnoho lidí představuje. Nejsou to jen oběti domácího násilí, jak si někteří možná mylně vyložili po mém minulém příspěvku. Těm, které mají odvahu a možnost bojovat za ženská práva v Turecku, posloužil Mezinárodní den žen jako příležitost k demonstracím.

„Viděla jsem spoustu žen po celém světě, jak trpí. Potkala jsem chudé ženy, které ztratily svou rodinu během povodní v Pákistánu. V Iráku jsem viděla ženy, které ztratily manžela, děti a budoucnost. Ženy nechtějí jídlo a soucit, ale chtějí základní lidská práva a vzdělání pro sebe i pro své děti,“ uvedla například tato slova manželka tureckého premiéra Emine Erdoğanová v sídle OSN v New Yorku. Ve svém projevu vyzvala svět, aby pomáhal ženám dosáhnout lepšího postavení ve společnosti. Paní Emine Erdoğanová jakožto žena významného politika často cestuje, například právě v Pákistánu poskytla za svou zemi rozsáhlou charitativní pomoc tamnímu obyvatelstvu, často také za svou aktivitu v cizině získává nejrůznější ocenění. Kdy se ale začne zajímat o „své“, tedy turecké, ženy?

Je možné, že už zanedlouho se budou New Yorkem prohánět typicky žluté taxíky s nápisem „made in Turkey“. Když město New York vypsalo soutěž o novou podobu městských taxíků, zřejmě nikdo nečekal, že by se do první trojky dostala i turecká firma. A stalo se. Kromě turecké firmy Karsan bojují o atraktivní zakázku ještě Ford a Nissan.

Turecko hostilo univerziádu, mezinárodní sportovní událost vysokoškolských studentů. Město Erzurum na východě země se do posledních okamžiků bálo nedostatku sněhu. Sníh se nakonec dostavil a nutno říct, že s ním i výpadky proudu a další komplikace. Turecko hrdě nasadilo do soutěže studentské týmy připravené porvat se o medaile, ale hned první zápas byl pro ně spíš ostudou.

Není to poprvé, co se v Turecku diskutuje o Darwinově teorii. Tedy ani ne tak o teorii samotné, ale o tom, zda se o ní může mluvit například ve školách před dětmi. Teorie, která je v rozporu se stvořením světa, totiž úplně neodpovídá představám úředníků a politiků současného Turecka, kterému vládne proislámsky zaměřená Strana spravedlnosti a rozvoje.

Jsou to teprve tři týdny, co jedna soukromá turecká televize začala vysílat nový seriál. Jmenuje se „Úžasné století“. To podle sultána Sulejmana I. Nádherného, který vládl Osmanské říši v 16. století, svá vojska dovedl až k Vídni a za jehož vlády dosáhla Osmanská říše svého vrcholu. Atraktivní historický televizní seriál přilákal k televizím mnoho Turků a mnoho z nich zároveň neuvěřitelně rozčílil.

Všichni jsme si tím prošli. Touha po vlastní svobodě nás poprvé začala přemáhat někdy v pubertě. Začali jsme nejprve snít o studiu na vysoké škole, což je vlastně synonymem pro odchod z domova. Představovali jsme si nezávazný život na kolejích, první starosti s tím, jak vyjít s měsíčním kapesným od rodičů. Kolej i peníze najednou přestaly stačit a člověk už se hnal do práce a za svým samostatným bydlením, aby měl ještě více svobody.

Docela často odpovídám v Česku na otázku, jaké jsou Vánoce v Turecku. Turci přece Vánoce neslaví, jsou to muslimové, odpovídám vzápětí. Jenže ono to není tak docela pravda. Už i v Turecku totiž můžete narazit na vánoční ozdoby a stromky. Muslimové Vánoce v tom našem křesťanském slova smyslu opravdu neslaví. Narození Ježíška pro ně není svátkem, i když Ježíše jakožto jednoho ze svých proroků znají a uznávají. Asi jako všude jinde, kam sahá vliv západního světa, globalizace a komerce, už ale Vánoce v tom povrchním pojetí došly i do Turecka. Alespoň do jeho západní části, do modernějších a bohatších měst. Istanbul, Izmir nebo Antalya, tam všude v prosinci narazíte na vánoční výzdobu v obchodech, hotelech, kinech a divadlech i všude v ulicích. Červené lesklé baňky, umělé stromky, andělíčci a Santa Clausové, to všechno na vás bude vykukovat. Když ale Turkovi řeknete, že je zvláštní, že taky slaví Vánoce, často se zamračí a ptá se, co to vlastně Vánoce jsou. Tady totiž všechna tato výzdoba nepatří k Vánocům, ale k oslavě Silvestra a Nového roku.

Turecko nedávno slavilo Den učitelů a média nabídla hned několik učitelských příběhů z této země. Zveřejnila například i výsledky ankety uspořádané mezi kantory, ze které vyplynulo třeba to, že 80 procent učitelů je v dluzích a že celá polovina oslovených lituje, že si zvolili právě tuto profesi. Je tedy vůbec co slavit?

"To je zase ostuda. Ministr dopravy bez řidičáku,„ podivovala jsem se nedávno nad titulky českých zpravodajských serverů. “A to si stěžuješ?,„ odpověděl turecký kamarád. “Můžeš být ráda, že něco takového je u vás možné. To v Turecku – pokud by vůbec k něčemu podobnému došlo – tak do druhého dne by ten úředník, který mu řidičák vzal, byl bez práce. Pan ministr by se postaral," fantazíroval Ahmet.

Znám spoustu tureckých dívek muslimek. Nepijí alkohol, modlí se, ale šátky nenosí. Dobrého muslima z tebe šátek neudělá, říkají. Jsou moderní, vzdělané, mají práci a velmi si libují v tom, jak dobře vypadají. Musím přiznat, že dívek, které nosí šátky, tolik neznám. Ale přesto, ty které mezi ně patří, mají k nošení šátku a k takzvanému zahalování různé důvody. Může to být náboženství, nátlak společnosti, ve které vyrůstají a žijí, nátlak rodiny, nebo jen jejich rozhodnutí. Největší záhadou jsou pro mě ale takové Turkyně, které sice vlasy zahalují, ale nosí přiléhavé oblečení, pestré barvy, jejich obličej je zvýrazněn přitažlivým make-upem, a které nosí výhradně boty na podpatcích. Vždycky jsem si myslela, že šátky nosí proto, aby je ochránily před pohledy mužů, aby je nepřitahovaly, neprovokovaly. Protiklad zahalování se a zároveň používání všech ostatních pomůcek ke zkrášlení sebe sama pro mě postrádá logiku.

Na mezinárodní filmový festival v Antalyi se těší Turecko celý rok. Je to největší a nejdůležitější přehlídka v zemi, takové naše Karlovy Vary. I když srovnávat turecký festival s tím naším je poměrně troufalé. Trošku tu vázne organizace, občas se stane, že soutěžní film skončí ve dvou třetinách z technických důvodů, nebo se nepromítá vůbec, protože zkrátka není k nalezení, a taky tu nejsou oplatky.

V Turecku se člověk nikdy nenudí. Obzvlášť když jednou z náplní jeho práce je sledování místního tisku a zpráv v televizi. Tak třeba tento týden. „Atatürkova jachta byla zneuctěna!“ „Prostitutky na Atatürkově jachtě!“ Titulky deníků zněly jasně: opět vyplynula na povrch jedna nemilá skutečnost, kvůli které je také Turecko vyhledávanou zemí – je to mimo jiné cíl sexuálních výletů a také cíl dívek, které si sem přijedou vydělat.

Když se minulý týden na východě Turecka otevřel věřícím po 95 letech arménský kostel, následovaly dvě různé reakce. Lidé chválili Turecko, že to asi s lidskými právy a právy menšin myslí konečně vážně, když udělalo tak vstřícný krok, ale ti podezřívavější spíš mluvili o tom, že je to další z populistických kroků současné vlády. Hlavní ale je, že kostel opravdu otevřel své brány arménským křesťanům, kteří na východ – do provincie Van – přijížděli jak z Turecka, tak i z Arménie, Řecka nebo Německa.

Turecko má za sebou největší politickou událost roku. Na lidech je vidět, že jsou rádi, že už TO mají za sebou. Referendum, ve kterém v neděli 58 procent Turků rozhodlo o tom, že chtějí změnit současnou ústavu, zasáhlo do života snad každému. Jestli si myslíme, že letošní česká předvolební kampaň byla ostrá, tak to byl ještě slabý odvar proti té turecké.

V muslimských zemích skončil ramadán, období půstu, které je popisované jako svatý měsíc. Během něj se má dodržovat půst, muslimové by neměli během dne jíst a pít, ale ani kouřit, žvýkat nebo mít sex. Měsíční období je pro většinu lidí v muslimských zemích, a tedy i v Turecku, naprosto přirozenou součástí roku. My Evropané si často neumíme vůbec představit, jak lidé mohou takový měsíc hladovění přežít. Existuje na to ale pár triků.

Hostitelem letošního mistrovství světa v basketbalu je Turecko. Ve čtyřech tureckých městech se až do poloviny září budou utkávat nejlepší světové týmy. A skoro jako každou větší sportovní nebo kulturní akci pořádanou v Turecku, provází i basketbalový světový svátek politické taškařice. Jakoby jich normálně nebylo dost.

Evropští politici si v poslední době v Turecku podávali dveře. Přijel německý ministr zahraničí Guido Westerwelle a také britský premiér David Cameron. Návštěva toho prvního Turky jako vždy možná trošku rozčílila, protože i když zemi ujišťoval o vzájemné spolupráci, prohlásil také, že Turecko není pro Evropu vůbec připravené. Zato o návštěvě britského politika se mluví ještě dnes. Proč? Už dlouho nezaznělo tolik pozitivních slov vůči Turecku v souvislosti s Evropskou unií.

Když se procházíte v Karlových Varech, váháte, jestli jste pořád v České republice, nebo jste se nějakým omylem ocitli v Rusku. Podobné je to v Antalyi v Turecku. Ruština tu zní ze všech stran, nápisů v azbuce tu zatím sice tolik není, ale občas na ně člověk narazí. Nejvíc Rusů je samozřejmě v okolí hotelů, protože právě Rusové sem jezdí rádi za poměrně levnou dovolenou.

Na jihozápadním pobřeží Turecka se to antickými památkami jen hemží. Pomalu nevíte, kam se vydat na výlet jako první. Oproti jiným zemím bohatých na historii mají ale turecké památky trošku jinou atmosféru. Většinou tu nenarazíte na cedulku „zákaz vstupu“, ani na lana, která vám zamezují vstup na některá místa.

Často se v dnešní době říká, že ženské a mužské role už nemají v našem světě místo. Že ženy jsou samostatné a opravují třeba kohoutky a muži si umějí uvařit i vyprat. Možná mezi mladými to tak funguje, ale ve většině českých rodin jsou role rozdělené stále pěkně popořádku.

Turecký soud poslal novináře Irfana Aktana na patnáct měsíců do vězení za dva odstavce ve svém článku. Být v dnešní době novinářem v Turecku není žádná sranda, shodují se čtenáři pod článkem v tureckých novinách, který o tomto případu informuje. A kde jsou další novináři, kteří by se za svého kolegu postavili a proti rozhodnutí soudu protestovali? Odpověď je jednoduchá, bojí se, aby nedopadli stejně. Protestovala zatím alespoň Mezinárodní federace novinářů.