Kdyby se mě někdo zeptal, jak se nejčastěji lidé v Turecku baví a co nejraději dělají ve svém volném čase, nepotřebovala bych moc času na rozmýšlení. Odpověď by byla, že se Turci velmi rádi scházejí u stolu plného dobrého jídla. Ať už doma, na návštěvě, v restauracích nebo v malých bufetech na rohu ulice. Tak jako my Češi rádi debatujeme o všem podstatném i o úplných pitomostech nad půllitrem piva, tak si Turci hodiny povídají u snídaně nebo u večeře, a přitom se na stole vystřídá třeba i deset různých chodů. Říká se, že nejlépe chutná na čerstvém vzduchu, a důkazem toho jsou i turecké ulice nebo venkov.
Většina restaurací a bufetů se neobejde bez tzv. zahrádek, některé z nich mají pouze venkovní část. A ta je v provozu po celý rok. Lidé moc rádi posedávají uprostřed ulice, pojídají simity (oblíbené turecké pečivo), popíjejí čaj a klábosí. Na prostřené stoly narazíte také na hlavních turistických trasách, kde své zákazníky nahánějí číšníci hlasitým pokřikováním. V zastrčených ulicích, kam by se pomalu cizinec bál vkročit, jsou zase místní bufety s dlouholetou tradicí, kam chodí denně na oběd úředníci z blízkých kancelářských budov nebo řemeslníci. Ti všichni si užívají svého oběda venku, ať je 30, 20 nebo jen 5 stupňů. V létě se ovívají vějíři, v zimě sedí zachumlaní do zimních kabátů, na hlavách mají čepice, ale venku je zkrátka líp.
O víkendech zase Turci ve velkém opouštějí své městské byty, a ačkoliv nemají chaty a chalupy, jezdí na venkov. Alespoň v okolí Antalye je několik dnes už vyhlášených míst, kde vesničané proměnili své zahrady u hlavních cest na speciální stanová městečka nabízející pravou vesnickou snídani jako od maminky. Speciální stany v podobě malých pokojů, vybavené typickými matracemi a nízkým kulatým stolem, u kterého se nedá sedět jinak než v tureckém sedu, jsou v zimních měsících vybavené i elektrickým vyhříváním. Každý víkend jsou útočištěm stovek lidí. Tráví v nich několik hodin, po jídle totiž přichází ještě čas na čtení víkendového vydání novin. Na vesnicích nabízejí domácí máslo i vajíčka, právě upečený chleba, domácí džemy i med. Turecká snídaně je honosná. Čaj dostanete i s miniaturními přenosnými kamny, aby zůstal během celé snídaně horký.
Nedávno mě ale ještě více o zdejší příjemné zálibě trávit co nejvíce času pod širým nebem přesvědčil výlet do nedalekého lyžařského centra. Malá vesnice se jménem Saklikent leží v nadmořské výšce zhruba 2 500 metrů. Od turistického centra Antalye je vzdálená asi hodinu jízdy autem. Lyžařů v Turecku moc není, takže lanovka slouží z 90 procent lidem, kteří na hory jezdí převážně o víkendu na výlet. Mnozí z nich vidí sníh poprvé v životě, děti sáňkují jako o život a mnohé z nich sjíždějí vydřený kopec ve velkých mísách z umělé hmoty.
S takovým výletem je ovšem jak jinak spojen i piknik. Okolí sjezdovky je obestláno skupinkami lidí, kteří rozdělávají oheň, připravují zeleninu, karbenátky a hovězí klobásy ke grilování. A totéž se neděje jen pod sjezdovkou, ale na grilující skupinky narážíme i během celé cesty zpátky do města. Stačí si vybrat jeden z nádherných výhledů do okolí v blízkosti jedné z mnoha studánek, a z jinak obyčejného pikniku je zážitek na celý týden.
Teď je na takovéto výlety nejlepší počasí, v létě je totiž samozřejmě rozdělávání ohně v blízkosti lesa zakázané kvůli hrozícím požárům. A popravdě, grilované maso v létě střídá spíš zásoba čerstvého ovoce, převážně kila melounů.
- Víkendový piknik autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2407/240660.jpg
- Lyžařské středisko v Saklikent autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2407/240661.jpg
- Grilující skupinky autor: Julir Urbišová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2407/240659.jpg
