Turecko je fotbalovou zemí. Své o tom ví miliony zdejších fanoušků, kteří svůj fotbalový tým milují skoro až za hrob. Vášniví Turci sledují velmi ostražitě, co se kde ve fotbalovém světě šustne, koupě nových hráčů komentují, kudy chodí a svou příslušnost k tomu či onomu klubu dávají náležitě najevo. Nejen všemi možnými doplňky, oblečením, ale i výzdobou auta, kanceláře nebo dokonce celého bytu. Velmi populární a snadno dostupné jsou například deky nebo povlečení v podobě loga slavných klubů, které často vidíte sušit se na balkónech mnoha bytů. Ale to je známé i u jiných evropských jedniček.
Turci teď mají jiný primát. Překonali rekord o nejhlasitější stadion na světě. Stalo se to při nedávném derby dvou istanbulských klubů Fenerbahce a Galatasaray. Zapsali se tak do Guinessovy knihy rekordů jako nejhlučnější parta fotbalových šílenců. Měřit se vydal „Guinessův tým“ na stadion v Istanbulu, který ještě voní novotou a který patří týmu Galatasaray, kde hraje (jak určitě český fanoušek ví) i Milan Baroš. Nová aréna má kapacitu 52 695 míst a podle nadšených reakcí fanoušků se může rovnat kvalitě slavných evropských stadionů. Na svůj nový stadion jsou totiž velmi hrdí a o to nadšenější byli, když se dozvěděli o novém rekordu. Měřilo se během zápasu, ve kterém šlo mimochodem domácím o hodně a v němž nakonec se svým dlouholetým rivalem prohráli. Měřilo se hned třikrát. Už v poločase turečtí fanoušci překonali rekord, když měřiče hluku ukázaly 131,76 decibelů, což bylo víc než poslední naměřená hodnota 128,7 decibelů během zápasu amerického fotbalu v USA a což je taky více než hluk, který vydávají často proklínané vuvuzely.
Přitom můžu s jistotou říct, že nešlo kvůli měření rekordu o mimořádnou snahu být co nejhlasitější, podobně to totiž na plných stadionech vypadá i v jiných tureckých městech. Láska k týmu je tu mírně fanatická, fotbal se dostává na přetřes snad v každé přátelské konverzaci, pokud je náhodou večer na programu důležitý zápas, ruší se rodinné návštěvy, rande i obchodní schůzky. Popřípadě se upraví tak, aby v místnosti byla určitě televize s přenosem. Což ovšem stoprocentně vede k výhradnímu sledování zápasu a naprostému ponoření se do hry. Lehké to tu nemají ani hráči, jsou totiž fanoušky buď bezmezně milováni a obdivováni, to samozřejmě hlavně v případě, kdy střílejí góly, anebo proklínáni a nenáviděni, to pak především v okamžiku, kdy se jim příliš nedaří anebo, kdy si vyslouží červenou kartu. Jako se to například v už zmiňovaném zápase stalo českému hráči Milanu Barošovi. Jedna chyba nebo trest okamžitě zastíní třeba i dlouholetou výbornou práci. Fanoušci jsou schopní počkat si po zápase na jednotlivé hráče, kteří se chystají domů, aby jim pěkně z očí do očí řekli, co si o nich myslí. Ve fotbale se tady zkrátka nic neodpouští.
- Stadion Galatasaray Istanbul autor: Julie Urbišová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2441/244010.jpg
- Stadion Galatasaray Istanbul autor: Julie Urbišová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2441/244006.jpg
- Stadion Galatasaray Istanbul autor: Julie Urbišová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2441/244007.jpg
- Stadion Galatasaray Istanbul autor: Julie Urbišová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2441/244008.jpg
- Stadion Galatasaray Istanbul autor: Julie Urbišová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2441/244009.jpg
