Často se v dnešní době říká, že ženské a mužské role už nemají v našem světě místo. Že ženy jsou samostatné a opravují třeba kohoutky a muži si umějí uvařit i vyprat. Možná mezi mladými to tak funguje, ale ve většině českých rodin jsou role rozdělené stále pěkně popořádku.
V Turecku je také samozřejmé, že o domácnost se bude starat žena, ještě stále tu zůstává spousta žen profesionálními ženami v domácnosti. „Mám sousedku, které je dvaadvacet, je vdaná, má dítě, se kterým je v domácnosti a její jedinou starostí je, co během dne uvaří pro svého manžela,“ vypráví mi nad sklenkou tureckého černého čaje kamarádka Galina z Ruska. Galině je pětačtyřicet, je vdova a v Rusku pracovala na univerzitě jako učitelka ruštiny a ruské literatury. Proto je pochopitelný i její další povzdech: „V bytě této mé sousedky není ani jedna kniha. Naopak mi často ukazuje, že si koupila nový hrnec nebo nové nádobí do kuchyně a nadšeně mi popisuje, jak se těší, až jej poprvé použije. Nepředpokládám, že by třeba znala ruské spisovatele, ale opravdu mě překvapilo, že nezná ani jméno Orhana Pamuka, nejznámějšího tureckého spisovatele.“ Nakonec jsme se s Galinou shodly na tom, že každý má zkrátka jiné představy o životě a hlavní je, že s tím svým je člověk spokojený. Stejně ale nějak nemůžeme pochopit tento životní styl, kdy mladou ženu každý den několikrát telefonem i neohlášenými návštěvami kontroluje její tchýně a nařizuje jí, aby si šátkem zakrývala hlavu.
Takto si Turecko představuje asi mnoho lidí. Musím ale zdůraznit, že výše popsaný příklad je jen jedním z tisíců. Turecko je zemí protikladů, a tak na ulici potkáte ženu celou zahalenou do černého nikábu, ale i ženu s perfektním make-upem oblečenou do vyzývavého oblečení.
Ale je tu ještě jeden zajímavý detail. A to ten, že v Turecku jsou v určitých profesích prohozené mužské a ženské role. Například rozhodnete-li se pro nákup nových záclon nebo závěsů a vydáte-li se do specializovaného obchodu, můžete si být jistí, že vás tam bude čekat prodavač – muž. Neznám v okolí mých českých přátel nikoho ze zástupců mužského pohlaví, kdo by se o něco tak nedůležitého, jako jsou záclony, vůbec zajímal. Naopak v Turecku je pro nás něco tak typicky ženského v rukou mužů. A ještě překvapivější je, když vám pak prodavač „záclonář“ asi půl hodiny vysvětluje deset různých možných způsobů ušití záclon, kterým ani já sama nerozumím. Ano, tady v Turecku si jen tak záclony nekoupíte, tady je to skoro obřad. Když si je vyberete, necháte v prodejně svou adresu, „záclonář“ přijede k vám domů, všechno vyměří, ušije a ještě je přijede pověsit. Možná se to dá vysvětlit tím, že obchod je tu tradičně v mužských rukou a je jedno v jakém odvětví se odehrává.
Naopak v jazykové škole, kam si každý den chodím zlepšovat svou turečtinu, funguje následující model: všechny učitelky jsou tu ženy. Naopak o úklid, kopírování a práci v jídelně se tu starají muži. Snažím se vzpomenout, ale neumím si vybavit, že bych v Česku kdy zahlédla muže „uklízeče“. Tady se muži uklízeči běžně prohánějí s mopy v ruce. A vůbec jim to nevadí. A to už nemluvím o dalším místě, kde jsem se s převrácenými rolemi setkala také – o prodejně automobilů. V jedné takové v Antalyi mne opravdu zaskočilo, že se prodeji věnují výhradně ženy, které zákazníkům ochotně vysvětlují, jak použít která tlačítka na palubní desce, představují motor a dokonce skoro učí zákazníka řídit, což tedy já osobně jako velmi netechnický typ umím ocenit. A chlapi? Ti se tu starali o leštění oken. Zkrátka v Turecku se žije trošku jinak.
