"To je zase ostuda. Ministr dopravy bez řidičáku,„ podivovala jsem se nedávno nad titulky českých zpravodajských serverů. “A to si stěžuješ?,„ odpověděl turecký kamarád. “Můžeš být ráda, že něco takového je u vás možné. To v Turecku – pokud by vůbec k něčemu podobnému došlo – tak do druhého dne by ten úředník, který mu řidičák vzal, byl bez práce. Pan ministr by se postaral," fantazíroval Ahmet.
Neuplynul ani týden a podobná úvaha proběhla i tureckým tiskem. Asi nemusím zdůrazňovat, že o České republice a jejích ministrech se v tureckých médiích příliš nemluví. Novinář Fatih Çekirge z deníku Hurriyet si ale tohoto tématu všiml a napsal poznámku, ze které budu volně citovat. Není divu, že tato zpráva tureckého novináře zaujala. V Turecku se na ministry, poslance a všechny ostatní volené zástupce lidu vztahuje veškerá možná imunita, píše Fatih. A dopravní prohřešky jsou tím nejmenším zlem. Politikům prochází, že krátí daně, že ze své pozice pohlavkují policisty, že nejen slovně napadají své kolegy. V Turecku se v tomto ohledu řídí takovou ustálenou hrou na „Víš, kdo já jsem?“. Kdejaký starosta malého města se ve funkci rázem změní v borce, na kterého nikdo nemůže. Na takové politiky, kteří si myslí, že následkem zvolení do jakékoliv funkce se stávají pomalu ředitelem zeměkoule, je tady krátká policie i soudy. A kdyby přece náhodou, zahladí se stopy nějakým trefným a vhodným dárkem.
Jaké je to tedy asi v přístupu policistů k vrcholným politikům? Nikdo si proti nim netroufne ani pípnout. Jediní, kdo občas proti politikům šijí, jsou novináři, a i ti často pod nátlakem různých pokut a výhružek od tohoto ustupují. Navíc, politici mají vždy na svou obranu hbitou odpověď. A vlastně, když se to tak vezme, ani nic vysvětlovat nemusí, mají přece imunitu, tak co. Obyčejným Turkům pak zůstává řada otázek jako, jak je možné, že studia dětí prezidentů a premiérů na nejprestižnějších amerických univerzitách „sponzorují“ významné firmy, které se ucházejí o státní zakázky nebo se snaží privatizovat? Odkud berou vrcholní politici peníze na nová sídla, auta a jachty?
O korupci v Turecku vědí všichni. A ne jen o té odehrávající se ve velkých číslech. Vědí o ní ti, kteří denně nějaké úplatky dávají, i ti, kteří je berou. Tu pozornost za změnu územního plánu, tu malý obnos za přimhouření oka při kolaudaci nového bytového domu, na jehož výstavbě investor vědomě krátil materiál, a tak dále. O tomto problému ví i Evropská unie a tlačí na Turecko, aby s tím něco udělalo. Jak ale zatočit s něčím, co už je v lidech zaryto stejně, jako v Česku dávání obálek, drahých bonboniér a lahví alkoholu třeba doktorům? To poslední jmenované tu pravda nehrozí.
V Turecku se nikdy nestane, že by ministrovi odebrali řidičák, píše novinář Fatih. Byla by to totiž i velká potupa jeho hrdosti. Své výlučné postavení naopak ještě musí politici dokazovat tím, že ve velkých městech budou všelijak blokovat dopravu, protože právě oni musejí právě teď se svou kolonou projet za houkání majáků na všech křižovatkách. Čekání na červené je přece pod jejich úroveň.
Tato zpráva o českém ministrovi shodou okolností vyšla ve stejném týdnu, kdy Turecko dostalo každoroční hodnotící zprávu od Evropské unie o svých pokrocích. Každý rok se v ní nevyhne velkým a zásadním problémům, mezi které patří nedořešený konflikt s Kyprem, otázka Kurdů v zemi nebo uzavřená hranice s Arménií. Zabýváme se neustále těmito velkými problémy a uniká nám podstata věci, napsal Fatih. Neustále se snažíme měnit zákony, aby vyhovovaly Evropě. Pokud ale bude v Turecku politický systém, který neumožní poslat lidi – politiky za své prohřešky před soud, nikdo na nás v Evropě nečeká. Nejde totiž o změnu jednotlivých zákonů, ale o změnu celého systému. Až přijde den, kdy bude moct Turecko odebrat řidičák svému ministrovi, bude to pro tuto zemi vstupenka do Evropské unie, uzavřel Fatih svou poznámku. A pro mě z toho plyne, že i jeden malý český průšvih může být pro někoho velkou inspirací.
