„Viděla jsem spoustu žen po celém světě, jak trpí. Potkala jsem chudé ženy, které ztratily svou rodinu během povodní v Pákistánu. V Iráku jsem viděla ženy, které ztratily manžela, děti a budoucnost. Ženy nechtějí jídlo a soucit, ale chtějí základní lidská práva a vzdělání pro sebe i pro své děti,“ uvedla například tato slova manželka tureckého premiéra Emine Erdoğanová v sídle OSN v New Yorku. Ve svém projevu vyzvala svět, aby pomáhal ženám dosáhnout lepšího postavení ve společnosti. Paní Emine Erdoğanová jakožto žena významného politika často cestuje, například právě v Pákistánu poskytla za svou zemi rozsáhlou charitativní pomoc tamnímu obyvatelstvu, často také za svou aktivitu v cizině získává nejrůznější ocenění. Kdy se ale začne zajímat o „své“, tedy turecké, ženy?
Nevím, co se to v Turecku děje, ale za posledních několik týdnů se ve zpravodajství podezřele často objevuje informace o tom, že muž přímo v ulicích města nebo v klidu svého domova zabil svou manželku, bývalou manželku, nebo dokonce dceru. Jen od začátku roku už má Turecko nejméně 12 takových obětí, dvě pochází jen z tohoto týdne. Když se člověk podívá na jednotlivé případy, je až zarážející, jak jsou si osudy těchto žen podobné. Čím se provinily? Většinou tím, že si dovolily svému muži vzdorovat. Chtěly se buď rozvést, nebo už rozvedené byly, anebo od muže utekly do domova svých rodičů. Samozřejmě od manžela neutíkaly jen tak kvůli hádce nad neumytým nádobím. Všechny ty ženy byly totiž podle informací vyšetřovatelů vystaveny domácímu násilí a chtěly jen zachránit sebe a své děti. Shodou okolností tento týden zveřejnilo turecké ministerstvo spravedlnosti statistiky týkající se kriminality páchané na ženách, které nejsou vůbec pozitivní. Čísla z let 2002 – 2009 totiž ukazují, že za tuto dobu násilí na ženách prudce narostlo. V roce 2002 bylo zabito 66 žen a v roce 2009 už mělo Turecko 953 ženských obětí. V souvislosti s těmito statistikami zveřejnila vláda i výsledky studie, která ukázala, že 42 procent tureckých žen je vystaveno domácímu násilí, ať fyzickému, nebo psychickému.
Tato fakta jsou nepříjemná především pro ty Turky, kteří své ženy respektují a nikdy by na ně ruku nevztáhli. Zveřejněná čísla jsou tak vysoká, že mohou jednoduše vést k zobecňování typu, každý Turek mlátí svou ženu, a když ta urazí jeho hrdost, tak ji prostě musí očistit. Třeba pomocí pušky. Tolikrát jsem viděla rozzlobené tváře mých kamarádů a známých, jak reagují na podobné zprávy. Vidím, jak se od těchto lidí distancují a jak si přejí, aby nebyli házeni do jednoho pytle s nápisem Turci. Jak zabránit takovému primitivnímu chování a přetrvávání přežitků, jako je krevní msta ve jménu zachování cti? Je zajímavé v Turecku pozorovat, jak je zdejší společnost rozdělena na dvě poloviny. Na ty, kteří jsou orientováni prozápadně, studují vysoké školy, pracují a myslí na lepší budoucnost v rámci moderní země. Cestují a podporují své ženy. A pak na ty, kteří nemají v životě moc šancí, protože jejich rodina nemá dost peněz, aby jim mohla dopřát vzdělání. Často děti končí po základní škole a živí se prodáváním čehokoliv nebo sběrem odpadků. A tak se životem začnou protloukat bez snů a cílů. Ožení se často s tím, koho jim najde rodina bez nějakého vztahu k člověku, se kterým mají strávit zbytek života. Nemají jinou autoritu než často tradiční rodiče, prarodiče a strýčky, kteří je dál vychovávají k tomu, že nejdůležitější je rodinná čest a hrdost. A tak mě napadá, proč místo velkolepé pomoci jiným zemím Turecko nezaměří svou charitu na své děti a ženy? Možná by se právě ve školách naučili mladí kluci a holky, že existuje i jiný pohled na svět a na život než ten, o kterém slyší doma.
Když se výsledky studie o domácím násilí dostaly do médií, začali je komentovat turečtí odborníci a začali odhadovat, co za tak velkým počtem obětí týrání je. Nejčastěji došli k tomu, že se v Turecku za posledních několik let zhoršilo postavení žen ve společnosti a že se zvětšuje propast mezi pohlavími. Jedinou cestou ven z tohoto problému je vrátit ženám jejich postavení a respekt, ale také posílit jejich práva a nezbytnou ochranu policie. Vždyť minimálně ve dvou případech vražd z posledních dvou měsíců si ženy opakovaně stěžovaly na policii s tím, že jim jejich manžel vyhrožuje zabitím. Zatím v Turecku chybí potřebné zákony, pravomoce a také snaha s týráním žen něco dělat. Bylo by fajn, kdyby si paní Erdoğanová všimla i takových problémů, za kterými nemusí cestovat přes půlku světa, ale které má doslova za humny.
