Každý den se objevují z Haiti zprávy s narůstajícím číslem obětí a všem je už jasné, že tuto zem postihla další z katastrof, možná zatím ta největší. Tady na jihu USA, v New Orleans, se všichni okamžitě začali zajímat o to, jak postižené zemi pomoci. Možná i proto, že samotné město si prošlo podobným, i když – ve srovnání se zemětřesením na Haiti – mnohem menším neštěstím. Když přišla Katrina a smetla polovinu města, nedostávalo se lidem pomoci několik dní. Haiti je na tom momentálně podobně, i když se celý svět semknul a posílá pomoc, místní lidé jsou frustrovaní a nešťastní z toho, že pomoc nepřichází včas.
Místní haitská komunita, se kterou jsem se minulý týden v New Orleans sešla, čítá dohromady asi 4000 lidí. Převážně jde o celé rodiny, které se během posledních desetiletí do USA přistěhovaly za lepším životem. I přesto mají na ostrově mnoho příbuzných a známých, o které mají starost. Američtí Haiťané v New Orleans uspořádali finanční sbírku, semkli se a společně se snaží s katastrofou vyrovnat. Aby se rozloučili s oběťmi, sešli se také na mši v jednom z místních kostelů.
V tomto kostele, který užívá výhradně haitská katolická komunita, jsou sochy pouze černošských svatých. I Ježíš Kristus na kříži na hlavním oltáři je tmavé pleti. Mši sice kněz slouží v angličtině, ale veškeré písně zpívají přítomní věřící francouzsky, za doprovodu kytary. Jsou to haitské kostelní písně, které místní Haiťané nezapomněli. V lavicích jsou mladí i starší, před začátkem mše se navzájem objímají a říkají se nejnovější zprávy o svých rodinách. Jeden muž se právě dozvěděl, že jeho otec je v pořádku. Čtyři dny žil v napětí, nemohl získat žádné zprávy, až teď jeho otce příbuzní našli v jedné z provizorních nemocnic. Na Haiti má i sourozence a rodinu své manželky, všichni jsou v pořádku, ale to, co se podle slov jeho bratra odehrává v ulicích, je šílenství. Zápach, mrtvoly, frustrovaní lidé, kteří musí noci trávit na ulici nebo v parcích.
Všichni, se kterými jsem mluvila, by nejraději na Haiti okamžitě odjeli, aby byli se svými blízkými a mohli jim pomoci. Na druhou stranu si uvědomují, že v zemi vládne chaos a příliv desítek dalších lidí je momentálně nemožný. A tak se zaměřují na finanční pomoc. Snaží se vybrat co nejvíce peněz z různých zdrojů a spolupracují s Charitou i Červeným křížem.
I když je smutek ze ztráty blízkých všudypřítomný, je až ohromující, jak smířeně a s klidem lidé o tragédii hovoří. „Haiti už v minulosti postihlo mnoho zlého, vždycky jsme se z toho nějak dostali, dostaneme se z toho i teď. Hlavně nesmíme ztrácet naději a víru,“ říkají společně. Jsou to lidé, kteří vědí, jak to v jejich zemi vypadá, vědí, že život na Haiti je bídný, jsou skromní a vděční za každé slovo politování a za každou pomoc.
„Ti, kteří zemřeli, měli pouhých 35 vteřin. Tak dlouho se třásla celá zem. Jenom půl minuty měli na to, aby si v hlavě promítli celý život, který měl právě skončit,“ řekl ještě před začátkem mše Joseph Hector, jeden z neworleanských Haiťanů. Možná je to dobrý vzkaz pro nás všechny, kteří si žijeme tak nějak v pohodlí. Člověk nikdy neví, kdy se i jeho život může ve vteřině zastavit.
