Když se svět dozvěděl, že Nobelovu cenu za mír si letos odnese americký prezident Barack Obama, nekřičel nadšením. Možná se trošku uklidnil po tomto týdnu, kdy sám oceněný ve své řeči zdůraznil, že jsou tu lidé na tuto cenu jistě vhodnější. O to více, když on sám stojí v čele armády, která válčí ve dvou zemích.
Politologové se mohou donekonečna přít, zda to bylo rozhodnutí správné, a novináři se zase můžou předhánět ve zveřejňování zpráv o tom, jak v Americe každým dnem Obamova popularita klesá. Místo slibovaného konce obou válek vysílá Obama posilu, místo návštěv amerických regionů se prezident toulá po světě. Takové jsou jen některé z výtek veřejnosti. Prvotní naivní nadšení, které Obamovi přičarovalo okolo hlavy svatozář, pomalu vyprchává.
A ani jeho barva pleti zatím nespasila Ameriku a neodstranila rasismus. Což mi připomnělo, že u nás na jihu v Louisianě někteří lidé pořád rozdělují Ameriku na bílou a černou. S černošským prezidentem se nemůžou smířit a s jeho myšlenkami nemůžou souhlasit už z principu. Pár takových pravověrných Američanů znám. Většina z nich ale ví, že se moc nehodí o těchto problémech mluvit na veřejnosti, a tak jejich nesouhlas poznáte ze zarytého mlčení nebo kývání hlavou.
Svůj názor si ale pro sebe nedávno překvapivě nenechal jeden louisianský soudce. Když se za ním v říjnu vydal smíšený pár pro úřední dokument nutný k uzavření sňatku, obrátil se na budoucí nevěstu – bělošku – s tím, že přece její přítel je černoch! Uvědomujete si, do čeho chcete jít? Nejen tato mladá žena měla pocit, že se vrátila do historie a ocitla se v atmosféře otrokářského jihu. Tato zpráva, která v českých médiích docela zapadla, vyvolala v USA okamžitě diskuzi, která skončila rezignací soudce rasisty, jenž o sobě tvrdí, že žádným rasistou není. Že dokonce chodí na stejný záchod, jako jeho černošští kolegové a přátelé. Vlastně tím odmítnutím chtěl pomoci společnosti a dětem tohoto páru. Děti z takových svazků jsou totiž podle tohoto pána odmítáni jak bílou, tak černou komunitou. Po zveřejnění tohoto případu navíc vyšlo najevo, že takto smíšený svazek odmítl a snažil se rozmluvit i několika dalším párům.
Kdo by čekal, že něco takového je možné v 21. století, v Americe a ještě navíc pod prezidentováním Obamy… Lidská přesvědčení se zkrátka z jejich hlav nevymažou mávnutím kouzelného proutku. Na jednu stranu tvoří v mnoha amerických městech (například v Atlantě nebo v New Orleans) černoši vlivnou, významnou a majetnou komunitu, na druhé straně jsou odmítáni a pod tlakem společnosti si například dívky a ženy snaží bělit svou pleť různými chemickými přípravkami ve snaze po „většinové“ barvě.
Když jsem jednou zahlédla v televizi pořad na toto téma, nevěřila jsem tomu, co vidím. Černošské ženy se přiznávaly k tomu, že nenávidí svou barvu, a že chtějí být stejně krásné jako bílé Američanky. A pomáhá jim k tomu kosmetický byznys. Když reportérka tohoto pořadu natáčeného v New Yorku srovnala drogérie na Manhattanu a v Harlemu, zjistila, že Harlem je jakožto převážně černošská čtvrt těmito přípravky naplněn k prasknutí, kdežto na Manhattanu nenašla ani jeden. A když ony ženy začaly mluvit o tom, že takto bělí kůži i svým malým dětem, aby jim daly něco prospěšného do života, to už zavánělo šílenstvím. Na druhou stranu si bílé holky kupují samoopalovací krémy a dobrovolně se škvaří v solárkách, kde se snaží naopak „zčernat“. Chtěla bych věřit, že i v případě černošek jde jen o ideál krásy. Kdyby už se náhodou panu prezidentovi nepodařilo vyhrát války v zahraničí, kéž by se alespoň jeho zemi povedlo zvítězit nad svým „malým barevným“ problémem.
