Dlouho vládlo v Americe napětí, jestli se prezidentu Obamovi podaří prosadit zdravotní reformu. A když se mu to před pár dny povedlo (opakované hlasování v senátu by tento proces nemělo překazit), z mého okolí znělo: „Už jsem ani nevěřila, že to tato země dokáže. Přece jen má ještě smysl žít v Americe.“ Ale také toto: „Je skandální, co si to Obama dovoluje. Už aby byli zpátky u moci republikáni. S takovou budeme my poctiví Američané doplácet na miliony přistěhovalců.“
Ano, zdravotní reforma je určitě nejdiskutovanějším tématem prezidentova programu. Jednoznačně rozděluje zemi na dva tábory. Jedni se pevně drží zásady, aby se do amerického života nezahrnovaly žádné sociální zásady, tedy ani jakási varianta veřejného systému zdravotnictví. Samozřejmě v této skupině jsou majetní Američané, kterým nevadí platit si měsíčně za zdravotní pojištění stovky dolarů a za další služby další stovky a tisíce. Drží se hesla, že člověk se o sebe musí umět postarat sám. Vadí jim, že do určité míry bude v zemi panovat systém založený na solidaritě, a že tedy i jeho peníze půjdou třeba na léčbu imigrantů z Latinské Ameriky. „My je tady nechceme, už teď sem k nám do nemocnice chodí rodit Mexičanky, které si porod nejsou schopné zaplatit, kvůli nim pak nemocnice krachují,“ řekl dokonce jeden známý.
Možná soukromé nemocnice krachují kvůli tomu, že celý systém zdravotnictví v USA se točí v takovém zamotaném kruhu. Ceny služeb a přístrojů jsou nastaveny tak vysoko, že nemocnice pak musí na jejich pokrytí vybírat obří sumy od svých pacientů. Pojišťovny jsou jen další ze soukromých firem, jejichž hlavním cílem je mít co největší zisk. Pacient je pro ně nevýhodný, pokud má v rodině nějakou vážnou chorobu – my máme právo ho nepojistit, ať se léčí sám a za své. A také platy pracovníků ve zdravotnictví patří k nejlepším v zemi. Když jsem vyprávěla kamarádce, která pracuje jako zdravotní sestra v několika neworleanských nemocnicích, kolik by za svou práci dostala v ČR, nevěřila vlastním uším. Tady je považovaná se svým příjmem za vyšší střední třídu.
Když jsem poprvé přijela do USA a navštěvovala jeden kurz na neworleanské univerzitě, učila mě tehdy asi šedesátiletá učitelka, která pocházela původně z Chorvatska. Do USA se provdala někdy v sedmdesátých letech, měla se dobře, měla práci, nic jí nechybělo, až do okamžiku, kdy vážně onemocněla a její účty za nemocnici a veškerou léčbu se vyšplhaly tak vysoko, že se svým mužem přišla o dům. Ze dne na den se ocitla na ulici. Samozřejmě ne doslova, protože jí a jejímu muži pomohla rodina, ale vždycky nás tato milá dáma upozorňovala, že do takové situace se v Americe může dostat každý, ani neví jak. Podobných příkladů mám ze svého okolí spoustu. Lidé mnohem více využívají tzv. samoléčbu. Každá drogerie nabízí široký sortiment léků, které si člověk může koupit bez předpisu. A člověk se jen modlí, aby nemusel do nemocnice podstoupit nějaký složitější zákrok. Když už se tak stane, a nemáte právě v hotovosti několik tisíc dolarů, nemocnice vám částku ochotně rozpočítá a založí vám splátkový kalendář. A tak za jednu operaci platíte po malých částkách třeba deset let.
Na takové příběhy v Louisianě narazíte poměrně často. Nevím, jestli je to tím, že Louisiana patří k nejchudším americkým státům a lidé tady zkrátka nemají peněz nazbyt. Možná je zkušenost s hurikány a chudobou přivedla k většímu sociálnímu cítění, a proto většinou reformu podporují. Hlavně mladí lidé. Mnohokrát mají zkušenost s životem v evropských zemích a jejich příklad jim připadal férovější. Jestli si ale myslí, že prosazení reformy je koncem Obamova boje, jsou na omylu. Ten skončí až v okamžiku, kdy se v USA podaří systém rozjet. A to v zemi s více než 300 miliony obyvatel nebude nic jednoduchého.
Až tomu tak bude, lidé si budou muset platit zdravotní pojištění, pokud tak neudělají, budou platit pokuty. Měla by zároveň vzniknout větší nabídka pojišťovacích služeb, kde budou i levnější varianty pojištění a zároveň mají skončit už zmiňované postupy pojišťoven, které odmítaly pojistit lidi s určitou rodinnou anamnézou.
