Teplé jídlo, střecha nad hlavou, tekoucí voda a elektřina. Za to, co je pro nás naprosto běžnou součástí života, jsou dnes syrští uprchlíci v Turecku mimořádně vděční. Turecku děkují v každém rozhovoru, které se novinářům i přes zavřené brány a vysoké ploty daří dělat. V uprchlických táborech u hranic se Sýrií je přes jedenáct tisíc lidí. Tísní se ve stanových městečkách, své soukromí museli dočasně vyměnit za život v bílých stanech a na prašných cestách v okolí. Tedy alespoň doufají, že je tento pobyt dočasný a už brzy skončí. Všichni se chtějí vrátit domů, vědí ale, že teď to nejde.
Turecko se potýká s největší humanitární akcí za poslední roky. Když začaly do země prchat první stovky Syřanů, Turecko hned odhadovalo, že se jejich počet nezastaví na několika stovkách a zdejší humanitární organizace Červený půlměsíc se připravila na deset tisíc lidí. V zásobě měla stany, pokrývky a zdravotnický materiál pro zhruba tolik lidí. A jejich odhad se naplnil. V minulém týdnu se sice podle vládních informací několik stovek lidí odhodlalo vrátit se do svých domovů poté, co je k tomu vyzval syrský Červený kříž (lidem se zavázal, že nebudou ve své vlasti pronásledováni), zbývajících jedenáct tisíc lidí ale stále čeká. Podle výpovědí příliš nevěří, že se situace v Sýrii v dohledné době změní.
Jejich svědectví jsou totiž spíše posly špatných zpráv. Někteří vyprávějí o tom, jak syrští vojáci plenili celé vesnice, zapalovali domy a zabíjeli civilisty včetně žen a dětí. V tureckých nemocnicích poblíž uprchlického tábora se stále ještě léčí přes padesát lidí, patnáct z nich bylo postřeleno během protestů v jejich městech. Jiní mluví o mučení během výslechů. Své vládě nevěří a bojí se vlastní armády. Všechna média u těchto svědectví vždy poznamenávají, že není možné je ověřit, protože kvůli zákazu působení novinářů přímo v Sýrii neznáme druhou stranu a její pohled. Proč by si ale vymýšleli zranění lidé, kteří utekli ze svých domovů, a nechali za sebou všechen svůj majetek a často i své blízké?
Turecko své sousedy přijalo, doufalo ale, že mu s humanitární akcí pomohou třeba další evropské země. Na druhou stranu nechtějí do táborů pouštět kromě novinářů ani zahraniční humanitární pracovníky. Několik týdnů nemohli uprchlíci tábory opustit a nemohli ani přijímat návštěvy, vše bylo pod přísnou kontrolou úřadů a policie. Od minulého týdne už ale podle údajů tureckých médií mohou v doprovodu policejních hlídek syrští uprchlíci ve skupinách jít do blízkých vesnic a nakoupit si při vycházce něco v místních obchodech. Mnohdy jejich majitelé nechtěli od uprchlíků, o kterých vědí, že jsou ve velmi těžké situaci, přijmout žádné peníze a potraviny jim dávali zadarmo. Podle jejich vnímání světa jsou totiž uprchlíci tureckými hosty. A že v Turecku skutečně platí české přísloví „Host do domu, Bůh do domu“, to snad ví každý, kdo tuto zemi někdy navštívil. Hostům se tu věnuje veškerá pozornost a není přípustné, aby host cokoliv platil. Uprchlíci už mohou přijímat i návštěvy a získat tak podporu alespoň od svých příbuzných žijících na turecké straně.
Mezitím v táboře plyne život, jako všude jinde. I tady se mimo jiné rodí děti. Některým z nich dali jejich rodiče jméno Recep nebo Tayyip. Tedy jména tureckého premiéra. Alespoň nějak se prý chtěli Turecku za jeho pomoc odvděčit.
- Syrští uprchlíci v Turecku autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2641/264092.jpg
- Uprchlický tábor v Turecku autor: ČT24, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2667/266633.jpg
- Recep Tayyip Erdogan autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2633/263248.jpg
