Posledních pár týdnů to nemají turečtí novináři jednoduché. S jarem a blížícími se parlamentními volbami v zemi jaksi přituhuje. V březnu provedla turecká policie razii v několika domech novinářů, prohledala redakce a výsledkem bylo zatčení zhruba dvacítky reportérů. Většinu z nich policisté záhy propustili, dva z nich, známé investigativní novináře, si ale u sebe nechali.
Oficiálně jsou zatčení kvůli případu Ergenekon, tedy kvůli spolupráci na údajném státním převratu, který se měl pokusit svrhnout v Turecku dnešní proislámskou vládu. Oficiálně turecký kabinet hlásá na všechny strany, že novináři nejsou za mřížemi kvůli své práci a stát tedy neporušuje svobodu slova a projevu. Oficiálně prý tito dva muži pracovali na zakázku skupiny lidí zapletených do Ergenekonu. Zdá se, že těchto oficiálních projevů a prohlášení už mají dost nejen nezávislé mezinárodní novinářské organizace, které proti tomu, co se v Turecku děje, protestují, ale i tisíce lidí. Opakovaně se protestuje ve větších i menších městech, lidé se scházeli před domy zatčených novinářů, aby ukázali podporu jejich rodinám. Jenže ono to ne a ne skončit. Když se zatím ještě „svobodní“ novináři zeptali úřadů, proč tedy jejich kolegy zadržují, když to není kvůli jejich práci, dostali odpovědi, že vyšetřování je tajné a důkazy se nemohou zveřejnit.
Jeden z oněch dvou zatčených mužů, kteří se mezitím stali symbolem za svobodu slova v Turecku, se jmenuje Ahmet Sik. Nejenom, že často psal kritické články vůči některým vládním krokům, ale dovolil si dokonce napsat knihu. A díky ní se ještě více zapsal do povědomí lidí a také policie. Na hlavě má totiž další stíhání, tentokrát to bylo kvůli textu, který Turecko zakázalo ještě předtím, než jej nakladatelství stihlo vydat. Kniha, která pojednává mimo jiné o napojení islámského duchovního žijícího v USA Fethullaha Gülena na tureckou policií. Zřejmě obsahuje několik nepříjemných informací o provázání islámu s vrcholnou politikou, a tak bylo potřeba se textu efektivně a rychle zbavit. Co jiného mohlo policii napadnout, než zabavit všechny rukopisy a počítače s elektronickou verzí a přes média vzkázat celému národu, že kdo by náhodou doma měl rukopis nebo knihu v elektronické podobě, musí ji okamžitě odevzdat na nejbližší stanici. Jinak totiž spáchal trestný čin. Kniha údajně podle rozhodnutí soudce obsahuje závadné informace a jsou v ní také části, které nabádají k terorismu. Tento důvod je ostatně velmi populární a častá záminka, která se v Turecku používá, když je potřeba se nějakého ostře píšícího novináře zbavit. Na podporu terorismu se tu dá nabalit pomalu každý druhý článek. Někdy stačí, když se v textu objeví nějaká myšlenka nebo citace z okruhu PKK, tedy Kurdské strany pracujících (která je mimochodem považována za teroristickou organizaci nejen Tureckem, ale také EU a USA, nic ale nemění na tom, že by o ní neměli novináři psát). Poprask okolo zmíněné knihy samozřejmě o toto dílo vyvolal ještě větší zájem a nakonec vyšla alespoň na internetu. Díky reklamě, kterou knize policie zdarma dodala, se dnes šíří mimo jiné na Facebooku a lidé si ji posílají jako přílohu v mailu. Výhrůžky tedy alespoň tady nezabraly.
To, že praktiky tureckých úřadů v poslední době nejsou korektní, dokazuje i množství zpráv a podpůrných vyjádření z Evropy, Spojených států a hlavně organizací, které monitorují svobodný tisk ve světě. Například Mezinárodní tiskový institut si všiml, že Turecko vězní nejvíc novinářů na světě. Podle jeho zprávy předčilo s počtem 68 zadržených reportérů i Čínu a Írán. Turecko ovšem tyto informace popírá. Vládní představitelé Turecka nesouhlasí ani s tím, když jej v tomto ohledu kritizuje Evropská unie. Při poslední kritice Turecko Evropu osočilo, že jeho situaci vůbec nezná, že kritika je neobjektivní, a že je v zemi vše v naprostém pořádku. Když si zase jindy dovolil polemizovat s tím, jak Turecko vnímá pojem svobody slova, americký velvyslanec působící v Ankaře, strhla se velká diplomatická bitva. Velvyslanec nemá co mluvit do vnitřních záležitostí, tak zněla jasná odpověď tureckých „vládců“.
Jedním z hesel, které se objevovaly na demonstracích na podporu uvězněných novinářů, bylo i toto: „Nesmíte mlčet. Když budete mlčet, můžete být příště na řadě právě vy!“ Když se bude tento problém zametat pod koberec, zmizí kritika a opoziční hnutí. Do voleb zbývá ještě přes dva měsíce. Uvidíme, kolik dalších jmen za tuto dobu zmizí ze dne na den ze stránek tureckých novin.
