Asi nikdo si neumí představit, co zažívají lidé během zemětřesení. Jak dlouho asi trvá okamžik, kdy člověk přemýšlí, zda ještě stihne vyběhnout z rozhoupaného domu, anebo bude lepší rychle skočit pod stůl. Turecko se s otřesy potýká poměrně často. Když jsem před půl rokem ucítila ve svém bytě malé chvění, vyděsila jsem se. Bylo jen pár dní po hrozných otřesech v Japonsku. Přesto o nic nešlo, zemětřesení o síle 4,1 stupně pro Turky nic neznamená. Zato teď, když už naměřili 7,2 stupně a domy se začaly kácet k zemi, věděli, že je zle.
Byla neděle po poledni a já se o zemětřesení dozvěděla od kolegů z Prahy. Když jsem zprávu oznámila turecké rodině, jen společně říkali: to je zlé, to je špatné. A lovili v paměti, kdo všechno z jejich známých má v zasažené oblasti na východě země příbuzné. Zemřelo necelých 600 lidí, okolo 4 000 bylo raněných. V oblasti pracovalo přes 3 000 záchranářů a zdravotníků, na místo okamžitě vyjeli humanitární pracovníci a lidé se hned po otřesech dali do práce a zachraňování. První televizní záběry ukazovaly jen zoufalé rodinné příslušníky, jak se lopatami a krumpáči snaží dostat pod sutiny domů. Zbořilo se asi 80 bytových domů a stovky dalších rodinných domků hlavně ve venkovských oblastech. I když jsem zemětřesení sledovala „jen“ v televizi, bylo i tak týdenní zavalení ve zprávách z oblasti vysilující. Vyslechla jsem desítky příběhů lidí, kterým zemřeli příbuzní – děti, matky, babičky. Jeden mladý pár našli záchranáři, jak se držel za ruce… V kavárně, kde parta učitelů oslavovala zásnuby svých přátel, jich většina, aniž by o tom věděla, trávila své poslední minuty v životě. V jiné vesnici si učitelé po celé léto ve svém volném čase opravovali školu, malovali třídy vlastníma rukama, aby bylo vše na nový školní rok připraveno. Ještě hodinu před zemětřesením bylo v budově školy několik desítek lidí na setkání rodičů s učiteli. Naštěstí včas odešli, ale škola a hodiny práce byly během vteřiny pryč.
Lavinu špatných zpráv občas rozjasnily úspěchy záchranářů, kteří se do provincie Van na východě Turecka sjeli z celé země. Asi nejemotivnější byla záchrana dvoutýdenní holčičky Azry, která se, jak psala místní média, podruhé narodila. Matka své dítě udržovala při životě celých 47 hodin, a co to šlo, tak kojila. Z trosek vytáhli i matku a babičku, otec dítěte ale nepřežil.
Záchranné práce skončily, ale tím zdaleka nekončí pomoc, která do regionu proudí. Lidé nejvíc postrádají teplo domova, obrazně i doslova. Podle odhadů skončilo na ulici několik desítek tisíc lidí. V oblasti už je navíc chladné počasí a s obavou se očekává první sníh. Lidé žijí v provizorních stanových městečkách, vybudovaných na městských stadionech. Jídlo a teplé oblečení sice dostávají od humanitárních pracovníků, ale že na určitou dobu naprosto ztratili soukromí a jaké je ve stanových městečkách hygienické zázemí, to asi netřeba popisovat.
Mnohem hůře na tom byli vesničané, ke kterým se podle svědectví dostávala pomoc velmi pomalu. I když ministři v médiích tvrdili, že je vše pod kontrolou, z venkova reportoval třetí den po zemětřesení pracovník televize CNN Turk, že stany nejsou a o lidi se starají jen jejich příbuzní, kteří vozí alespoň jídlo a pití. O stany se lidé doslova prali, urvat stan a ubytovat v něm promrzlou a unavenou rodinu bylo vítězství nade vše. Naopak v novinách se objevila i fotografie člověka, kterak se na jeho zahradě obklopující honosnou vilu, tyčí dva stany humanitární organizace Červený půlměsíc. Co dodat?
Přitom se mnohému dalo zabránit. I když úřady po posledním, ještě horším zemětřesení v roce 1999, při kterém zahynulo na 20 000 lidí, zpřísnily stavební normy obzvlášť v oblastech ohrožených zemětřesením, ukázalo se teď, že se podle pravidel příliš nehraje. Turecká federace stavitelů odhaduje, že ve špatném stavu je 50 – 60 procent všech budov v Turecku. Domy, které se při zemětřesení zřítily jako ty domečky z karet, teď zkoumají. Zjišťuje se hlavně kvalita materiálů, je totiž podezření, že stavitelé materiál šidí, používají to nejlevnější zboží a často ani nedodržují projekt, podle kterého se má stavět. Taky jsem se nejdřív divila, jak je to možné, existuje přece stavební dozor a podobné nástroje, jak dohlížet na kvalitu staveb. To by ovšem nemohla fungovat korupce, to by se nemohl stavebnictví věnovat každý holič nebo pekař, který právě přišel k penězům, jak to často v Turecku chodí, a to by se nemohlo stavět načerno skoro v každé vesnici a v chudých předměstích velkoměst, kde lidé stavějí ze všeho, co kde najdou.
Úřady tvrdí, že pokud Turecko nechce, aby se při dalším zemětřesení situace opakovala, mělo by se zpevnit nebo opravit 8 milionů staveb. Zvládnout by se to mohlo v příštích 20 letech. Je to zatím jen návrh, ale už se snáší kritika – jde jen o záminku k dalšímu rozdělování zakázek a nabalení se na státní kapse, říká veřejnost. Něco se s tímto problémem ale bude muset udělat. Turecký premiér Erdogan mezitím slíbil, že nechá zbourat všechny nelegálně postavené domy. To by ovšem zmizely z povrchu stovky městských čtvrtí a vesnic. Navíc i tady žije jeho voličská základna, takže zřejmě jde jen o plané sliby. Podle odborníků totiž není otázka, jestli, ale kdy bude v Turecku další silné zemětřesení.
