Auta projíždí městem a troubí na celé kolo. Vypadá to, jako by právě Turecko vyhrálo mistrovství světa ve fotbale. Fanoušci mávají tureckými vlajkami a křičí hlasitě „Turecko! Turecko!“ A přitom jen skončily parlamentní volby. Takto vypadaly oslavy těch, kteří dali hlas vládní Straně spravedlnosti a rozvoje premiéra Erdoğana. Ve volbách zvítězila jeho strana už potřetí za sebou. Hlas jí dal každý druhý Turek a i když strana doufala v ještě lepší výsledky, bude mít i nadále většinu v tureckém parlamentu.
Vládní strana, známá pod zkratkou AKP, získala důvěru tolika lidí hlavně kvůli předchozím úspěchům. Turci jsou spokojení především se svou vzrůstající životní úrovní. Nebojí se už vysoké inflace, rádi utrácejí a začínají i cestovat. Pozitivně na svého premiéra reagují hlavně mladí. Přejí si spokojený život a bohatou budoucnost, jeho politice věří a říkají, že chtějí být jako on. Premiér Erdoğan je pro ně hrdina. Od svých rodičů mladí ví, že předtím se měli hůře, za stejné peníze si nemohli koupit tolik věcí jako dnes. Navíc je mladým Turkům, vychovávaným často k velké lásce ke své rodné zemi, sympatické to, jak se Erdoğan dokáže za Turecko prát. „Je schopný bouchnout do stolu a říct, tak takhle tedy ne. Ukazuje všem, kdo my Turci jsme a že s námi ostatní země nemůžou zametat. To se mi na něm líbí,“ popisoval mi nedávno důvody své náklonosti k premiérovi student Ahmet. Nekritické vidění současné vlády mě upřímně trochu překvapilo, ale zároveň mu rozumím. Turci mají pocit, že je jejich země na správné cestě. Předchozí vlády (ty před nástupem Erdoğana) si neuměly poradit s ekonomickou situací. Až on Turecku otevřel dveře do mezinárodního obchodu, udělal z něj zemi s nejrychleji rostoucí ekonomikou v Evropě a pozdvihl sebevědomí Turků. I proto mu polovina národa dala hlas. Političtí konkurenti v Evropě mohou Erdoğanovi tak silnou podporu jedné straně jen tiše závidět.
Do dalšího volebního období sliboval premiér další rozvoj země, chce stavět nové cesty, rozšiřovat města, vybudovat nový kanál v Istanbulu, zkrátka chce ukázat nejen Turkům ale i světu, jak se o své občany umí postarat. Že má jeho vládnutí i vedlejší účinky v podobě korupce, nedostatečných práv menšin nebo potlačování svobody slova a tisku, toho si jeho voliči nevšímají, anebo to nechtějí vidět. Naopak turecká opozice i kritici z kruhů Evropské unie, která se o dění v Turecku detailně zajímá kvůli přístupovým rozhovorům země, právě na tyto neduhy často upozorňují.
Tureckou vládu teď čeká jeden zásadní úkol, vytvořit novou ústavu. Má přepsat ústavu z roku 1980, která vznikla po vojenském puči a je pro dnešní Turecko nevhodná. Premiér Erdoğan nezískal ve volbách dostatek hlasů k tomu, aby znění ústavy bylo jen na jeho straně a bude muset najít podporu u svých politických odpůrců. Turci si už teď šuškají o tom, že by se mohl spojit s kurdskými poslanci. Ti letos ve volbách také slavili, do parlamentu se jich dostalo celkem 36 (o 14 víc než v posledních volbách). Kurdové se netají tím, že chtějí novou ústavu spoluvytvářet a díky ní si chtějí vybojovat větší práva, minimálně právo na užívání svého jazyka.
Premiér Erdoğan před volbami sliboval, že na znění nové ústavy začne pracovat hned po volbách. Nejprve jej ale zřejmě čekají dlouhá jednání o tom, kdo jej v jeho práci podpoří a co ho tato podpora bude stát. Všichni jsou ale zvědaví, jak bude Turecko po skončení tohoto volebního období vypadat. Jak moc se odrazí v zemi islámské kořeny vládní strany? Vstoupí Turecko konečně do Evropské unie? Bude jeho ekonomika stále vzrůstat? To jsou asi nejčastěji pokládané otázky dnešního Turecka, odpovědi na ně ale zatím nikdo nemá.
