Turci mají poměrně typickou vlastnost. Nevím, jestli se ji učí od svých politiků, kteří v ní vynikají, anebo je to jejich přirozenou součástí, ale když se naštvou, pak všude okolo chrlí oheň. Aneb nadávají, vyhrožují, malují ty nejhorší scénáře, a kdyby mohli, tak snad vyhlásí válku. Momentálně ji symbolicky vyhlásili Francii, jak jsem psala už minule. To jsem se ale domnívala, že jejich rozzlobené řeči skončí stejně jako vždy – tichem po pěšině. Vyhrožovalo se embargy a přerušením obchodu atd. Podle předchozích zkušeností jsem si ale říkala, že zřejmě k ničemu zásadnímu nakonec nedojde a vše pomalu vyšumí. Jenže ono to tak úplně není.
Turecký ministr obchodu sice oznámil, že obchodní styky nijak výrazně omezeny nebudou, protože vzájemný obchod naopak pěkně vzkvétá. Do svých rukou se ale rozhodli vzít spravedlnost jiní. Nejprve se objevila zpráva, že starosta Ankary ruší objednávku elektrických vozů francouzské firmy Renault. Zanedlouho přišla podobná zpráva: podobnou objednávku ruší také turecký premiér. Turecká firma, která vyhrála výběrové řízení na obnovu vozového parku pro premiérův úřad, počítala se zakoupením 130 vozů značky Renault. Na premiérovu žádost ale objednávku změnila a premiérovi úředníci budou nově jezdit ve Fordech. Alespoň někdo přece musí ukázat Francouzům, co jsou zač. To, že auta s francouzskou značkou jsou v podstatě turecký výrobek, protože pochází z tureckých továren, je podle chytrých hlav ministrů zřejmě věc jiná a zanedbatelná. „Zatímco politici ruší objednávky aut Renaultu, vlastně tím trestají své lidi a práci domácích výrobců součástek. Premiér uklidňoval, že bojkot bude proti francouzské vládě a ne proti francouzskému lidu, teď se ale ukazuje, že kampaň míří i proti samotným Turkům,“ podotýkají turečtí novináři.
To, že zuří politici (jen pro připomenutí kvůli tomu, že Francie odhlasovala zákon o popírání genocidy, tedy i arménské genocidy, na které se měli podílet osmanští Turci, což ovšem Turecko odmítá) je celkem pochopitelné. Že budou ale takovými vlastenci a zastánci státního názoru třeba kuchaři, to už stojí za pozastavení. Turecká novinářka Gila Benmayorová například ve svém sloupku zmiňuje jednoho známého šéfkuchaře, který prohlásil, že i když se jeho práce mnohokrát inspirovala francouzskou kuchyní, měli by teď jeho kolegové tuto zemi bojkotovat. Konec francouzské kuchyni, omáčkám, masíčkům a výrobním postupům! Turecká federace kuchařů vydala prohlášení, že nebude nadále kupovat francouzské výrobky. Od stejné novinářky pochází také informace o tom, že kvůli francouzsko-tureckým sporům se zřejmě změní nejeden název restaurace. Přítomnost francouzštiny v Turecku je celkem běžná, i samotná turečtina převzala z francouzštiny několik slov, takže ani názvy restaurací nejsou výjimkou. Jedna z istanbulských rybáren s 22letou tradicí dodnes známá jako „Le Pecheur“ (rybář) oznámila, že v reakci na rozhodnutí francouzských zákonodárců změní svůj název na turecký Balikci (také rybář).
Turecko a Francie měly k sobě přitom kulturně v minulosti velmi blízko. V Istanbulu stálo několik škol, které vyučovalo výhradně ve francouzštině a dodnes jsou tyto školy – lycea v provozu. Francouzština bývala v Turecku jazykem intelektuálů a bývala mnohem rozšířenější než dnes populární angličtina. Lidé z těchto kruhů ostatně věří, že protifrancouzská nálada v Turecku je jen dočasná a velmi rychle přejde. Možná. Ovšem jen do té doby, než se objeví další zásadní spor.
