Celovečerní filmy i dokumenty promítané na největší turecké filmové přehlídce nepřidají člověku na dobré náladě. Téměř z každé projekce odchází divák s hlavou svěšenou dolů a ponořen do myšlenek, jak je na tom našem světě špatně. Nefungující vztahy, netolerance, utlačování menšin nebo ohromná síla světových korporací ničících vše původní a originální. To jsou jen některá témata zdejší produkce. Vlastně ani další doprovodný program, který bez přestávky připomíná, jak jsou lidem odebírána práva a jak se zneužívá slovo svoboda a demokracie, není k zasmání. I když právě tento fakt přece jen může být důvodem k optimismu. Už jen to, že se o tato témata lidé zajímají, je signálem naděje a možné změny.
Turecký filmový festival „Zlatý pomeranč“ se rozhodl věci měnit. Jeho pořadatelé reagovali na mnoho událostí a problémů, jako je například domácí násilí a diskriminace žen v zemi. Kvůli tomu věnovali letošní ročník právě ženám. Kromě konference a výstav fotografií na ženské téma měly dámy vstupenky jen za jednu tureckou liru, což je deset korun. Ale reflektovala se i turecká minulost, největší problémy současného života v Turecku a také v dalších zemích. Festival například uspořádal kampaň na podporu dvou íránských režisérů (Jafar Panahi a Mojtaba Mirtahmasb), kteří byli do Turecka pozváni, ale úřady jim kvůli jejich tvorbě nepovolili cestu do zahraničí. Petice na jejich podporu podepsaná jak osobnostmi z filmového světa, tak diváky, teď poputuje na íránské velvyslanectví v Turecku.
Na festival zavítala i hvězda, které také není lhostejný svět kolem ní. Britská herečka žijící ve Francii Jane Birkin předala jednu z cen za celoživotní dílo, a to herci a režisérovi Tuncelu Kurtizovi, který žil dlouhá léta kvůli svým politickým názorům v exilu. Samotnou herečku asi v Turecku znají spíš jako symbol slavné a drahé kabelky, která nosí její jméno, než jako aktivistku za lidská práva. Ostatně ona sama přiznává, že se jí lidé často ptají, jestli se jmenuje jako ta kabelka (přitom je to právě naopak-kabelka se jmenuje po slavné herečce). Pro neznalé: Jane Birkin dala jméno dámské tašce slavné značky Hermès. Když se jednou na palubě letadla potkala s tehdejším šéfem tohoto módního domu, postěžovala si, že nemůže najít prostornou a praktickou kabelu. No a slavný model, který dnes musí mít leckterá celebrita, byl na světě. Přitom právě nad tím dnes její pomyslná autorka kroutí hlavou. “Nechápu lidi, kteří si kupují tašky, aby je pak hýčkali a předváděli se s nimi. Já bych byla radši, kdyby si na ně lidé vylepovali nálepky z cest. Já sama to dělám, věším si na ni třeba korálky a další přívěsky, které mi připomínají různá místa,” řekla na tureckém festivalu Birkin s odkazem na charitu. Své kabely „birkinky“ pravidelně draží a peníze věnuje Červenému kříži. Své jméno dnes využívá hlavně pro charitu, teď nejvíc pomáhá lidem zasaženým zemětřesením v Japonsku.
Byla to nakonec příjemná zkušenost vědět, že filmový festival nemusí být jen přehlídkou drahých rób a přeskakováním z večírku na večírek. Každá akce, která připomíná, že se na světě (a i v samotném Turecku) odehrávají věci, na které bychom raději nemysleli, má velký smysl. Turecko díky dokumentům také otevírá své 13. komnaty (například dokumentární film o tzv. Dersimském masakru, tedy akci turecké armády, při které v roce 1938 zemřely podle historiků desítky tisíc kurdských obyvatel a desítky tisíc dalších byly převezeny k převýchově do jiných tureckých regionů). A i když starší generace ještě pořád nerady slyší o zločinech spáchaných v minulosti třeba na národnostních menšinách, mladí už se po informacích pídí a diskutují. Nechtějí mlčet a opakovat stejné chyby.
